Přes překážky ke hvězdám

 Když jsem napsala svůj úvodní článek o návratu a rozlitém kakau, tušila jsem, že brzy budu psát další, ale, že to bude tak brzy, to mě opravdu nenapadlo. Možná je to útěk od všední reality, ale co je jisté, je to něco, co potřebuji. Dnes je osmého dubna. Osmička je moje šťastné číslo. Taky dnešní den byl šťastný.

Uvědomila jsem si, co je potřeba. Co přesně chci. Cestou domů jsem si pročítala v autobuse knihu s názvem „Konec prokrastinace“ a dočetla jsem se tam tato slova: „ Pomyslný bič, který nad námi visí, nám často znechucuje to, co děláme… - mohou to být rodiče nutící své děti dělat předem vybraný koníček nebo studovat jimi zvolený obor.“ (Z vlastní zkušenosti mohu říct, že něco takového je opravdu těžce demotivující.)

A opět jsem se dostala do fáze, kdy jsem si neustále opakovala, že nechci dělat to, co mě nebaví a naopak chci dělat to, co mě baví. Zní to vcelku snadno, ale dojít k tomuhle závěru mi trvalo pár let. Ale lepší pozdě než nikdy. Navíc ještě určitě není tak pozdě. O to víc mě ale rozčílilo (obrazně řečeno – snažím se zachovat si klidnou hlavu, protože je to prostě lepší!), když jsem se po dnešním skvělém dni, který jsem z poloviny strávila ve škole pro sluchově postižené, vrátila domů celá nadšená a opravdu jsem se cítila skvěle, úsměv na rtech by mi zničilo máloco, či málokdo. A najednou se ozvalo: „Ty jsi nadšená zase z té specky že?“

Po kladné odpovědi přišlo hloupé: „ Ale se speciální pedagogikou nikdy nebudeš mít dost pěnez, nic si nevyděláš a budeš živořit…“ Prásklo to do mě jak blesk z čistého nebe. Ale ono to vážení moji milí pokračovalo: „ Francouzština, to je prostě něco, málokdo ji umí, nemusíš jí jen učit, můžeš překládat a budeš mít třeba jednou hromadu peněz.“

Zvláštní je, že aniž bych to tušila, psala jsem přesně o tomhle v předchozím článku. No není to krása? Dospěli jsme tak daleko, že opravdu řešíme jen peníze nebo je to vážně jen móda a potřeba v tomhle zatraceném světě, kde nezáleží už na ničem jiném než na tom, jakou výplatu si měsíčně domů přinesete. Co nějaká radost z toho co děláme ?

Neumím si představit, že bych chodila domů z práce do sice pěkně zařízeného bytu/domu s veškerým komfortem, ale totálně bez radosti a chuti cokoliv dalšího dělat. Teď si spousta z vás řekne něco ve smyslu, že klidně budete chodit domů bez radosti a „ vyvalíte“ se do přepychové vany s vířivkou a následně se „kydnete“ na nejměkčí pohovku, která se vůbec vyrábí a zajíte to kaviárem. Další den si půjdete nakoupit novou image k Vuittonovi a pak se prostě budete cítit jako BOSS!  Dobře to jsem si možná trochu přibarvila, ale přiznejme si. Kolik z nás by tohle opravdu těšilo?

„Někdy jsme se narodili a někdy bohužel i zemřeme. Doba našeho života je omezená a konečná. Vzhledem k této skutečnosti je právě ČAS tím nejhodnotnějším, co v životě máme. NEJSOU TO PENÍZE, TY SI NA ROZDÍL OD ČASU MŮŽEME VYPŮJČIT, LZE JE USPOŘIT, ČI ZNOVU VYDĚLAT. Naopak co se času týče, každá vteřina, která uběhne, je nenávratně a neopakovatelně pryč.“ (viz. Již výše zmíněná kniha..)

Osmého dubna dva tisíce čtrnáct = můj šťastný, radostí a přáteli naplněný den! :)

Tisíceré díky...

 Pamatujete, jak jsem kdysi psala článek, který začínal slovy:

 „S horkým kakaem sedím u PC a snažím se vepsat do těchto stránek zase něco, co by se alespoň trochu mohlo dát číst. Titulek je prý nejdůležitější věcí v psaní článků, protože když vás nezaujme titulek, tak si to prostě nepřečtete.“

A končil slovy:                                    

„připadáte si úžasně inteligentní až do doby, než na sebe vylejete kakao a opaříte si nohu...“

??? ( najít ho můžete v rubrice " Z dob dávných pod názvem " Titulek je prý nejdůležitější..)

Celé dny o něčem přemýšlím a nikdy se nedoberu k pořádnému a logickému závěru. Mrhám časem tak, že ho trávím všemožnými hloupostmi, které mi vůbec nic nepřinášejí. Dnes jsem se zamyslela nad tím, jak můj život vlastně probíhá. Respektive jak probíhal dřív (cca před šesti lety) a jak probíhá dnes. A v čem že se to liší? Dřív jsem neustále psala. Hlouposti, ale psala. S věkem přibývá i rozumu, ale občas mám pocit, že jsem čím dál hloupější. Nejsem si úplně jistá, jak jsem uvažovala v 16 letech, ale můžu s klidem říct, že to bylo mnohem méně rozumné, než teď – ať už to teď vypadá jakkoliv. Zkrátka a jednoduše s věkem dozráváme. To je přece každému jasné ne ? Začínala jsem různě. Hledala jsem sama sebe. Od červených či fialových vlasů,  přes ty černé, od otrhaných kalhot a vizáže „zevláka“ jsem se pomalu ale jistě sunula kupředu k šatičkám a podpatkům. Postupně se ze mě stávala „dámička“! Aneb – vliv okolí dělá divy. 

Dřív se mi stávalo velmi často, že jsem někam přišla a lidé mi říkali, že jsem blázen, takový ten člověk, co rozsvítí každou akci, prý „sluníčko“ – říkávali také: „Když někam přijdeš, přineseš sebou hromadu zábavy!“ Jo asi mi to lichotilo. Jen jsem si neuvědomovala, že to je vlastně asi dar. Říká to asi to, že se mnou není nuda, což je super ne ? Ale neumět si vážit věcí – maličkostí, které nás dělají jedinečnými, to je asi nějaká móda tohohle života. Jinak si neumím vyložit, proč jsem měla neustále pocit, že jsem k ničemu. Možná to zapříčiní výchova, řeči ze strany okolí, to jak na Vás okolí nahlíží. Ti nejbližší, kteří od Vás něco očekávají, ale i když se snažíte sebevíc, nikdy nedosáhnete toho, aby okolí bylo spokojené (teď se to týká hlavně rodičů..). No a jak tak člověk dozrává, tak si vlastně začne sčítat jedna a jedna. Najednou ví, že prostě nezáleží na tom, jestli je pro ostatní dost dobrý, jestli plní to, co od něj někdo očekává. Najednou je prostě důležitější  to, jaký pocit má on.

Často se v téhle době všichni honí za penězi. Každý chce víc a víc. Jako je to pochopitelná „honička za něčím“, protože doba tomu nahrává a nikdo neví, jestli to někdy bude lepší. Ale jsou i takoví lidé, kteří něco chtějí dělat z důvodu, že prostě mají pocit, že se pro tu určitou věc narodili. Je to možná naivní a sentimentální a dnes ne úplně rozumné – možná je pro dnešní poměry lepší pragmatičnost (to slovo nenávidím! ) a úplný výmaz snů. Chrlí to na vás všichni odevšaď - hlavně nesnít !  Ale proboha proč ? Vždyť kdybychom nemohli snít, jak bychom potom mohli žít?  (Na začátku to začalo rozumem a opravdu to skončí snem - a taková jsem já!)

Na někom Vám třeba velmi záleží, ale ten někdo Vám řekne, že snít je špatné. Že je důležité mít "ucelenou realitu" a v životě jednat pouze rozumem. City jsou špatně, sny jsou špatně. Rozum je hlavní klíčovou věcí vždy a ve všem. Ale Vy sami to vidíte úplně jinak. Víte, že tohle nechcete, že nehodláte měnit svá přesvědčení, tak zkoušíte najít kompromis – snažíte se, aby Vás daný člověk pochopil a akceptoval Váš názor – city a sny jsou také velmi důležité. Bohužel se setkáte s nepochopením a není z toho cesty ven.

Vytěsnit sny a city = mít nudný, černobílý život.

Tak jsem tu zase, opět píšu, barevná, spokojená, zasněná, možná trochu naivní, s jasnými cíli a spokojená sama se sebou. Vracím se po dlouhé odmlce a klidně na sebe opět vyliju horké kakao – protože kakao mám vážně moc ráda!