Přes překážky ke hvězdám

Krásný pozdrav všem,

už tu byla ta doba, kdy jsem přehodnotila některé aspekty svého života a rozhodla jsem se, že za svým cílem půjdu hrdě a bojovně, tudíž – uspořádala jsem si svůj život a svoje myšlenky, odstranila ze svého života přebytečné lidi, jež pouze vysávali mou energii, začala jsem si všímat i svého okolí. Snažím se zapamatovat si, co mi druzí říkají. Snažím se všímat si maličkostí u svých nejbližších a snažím se tak zpříjemnit život i jim. Komunikace s některými lidmi začala fungovat, i když to předtím 23 let vázlo na mrtvém bodě. Zajímavým poznatkem je i to, že když si uspořádáte svůj osobní, psychický – či duševní – říkejme tomu, jak chcete, a další řadě i ten fyzický – pouhé smíření se stačí – život, tak dojdete k úžasnému závěru – JSEM ŠŤASTNÝ, protože jsem zachránil(a) sám sebe!

Ale proč o tom píšu?

Spousta lidí kolem mě má sklony neustále někoho zachraňovat. I já je měla. Ale kdo opravdu zachránil mě, když jsem to potřebovala? Je jen málo těch, které jsem zachránila a oni mi stejnou mincí oplatili. Jsou i tací, kteří mě zachránili a já jim to nijak neoplatila, snad v budoucnu. A pak jsou lidé, kteří si neváží ničeho, takže ani té vaší pomoci, k čemu jim tedy potom podávat pomocnou ruku, když si toho zaprvé nemusejí vážit, nebo zadruhé – to dělají jen kvůli nějakému zisku – ať už citovému nebo ne. Každá hra na city postupně omrzí a přestane nás bavit. Každá „nehezká věc“ , kterou nám někdo provede, zanechá v srdci i rozumu šrámy. Občas to trvá dýl, zvláště pokud je v tom srdce. Potřebujete těch škrábanců asi miliardkrát víc, než běžně, aby vám rozum už konečně neustále začal říkat STOP STOP STOP to není správný, vzpomeň si…. Jednou dvakrát, třikrát, milionkrát, miliardkrát.

Zachraňte nejprve sami sebe, než začnete zachraňovat jiné. Jinak by se mohlo stát, že vás někdo jiný stáhne pod hladinu a ve chvílích nadšení z toho, jak to pěkně všechno zvládl zapomene na to, že sedíte na dně a čekáte, až vás na revanš taky zachrání.

Vaše K

Krásný sobotní den Vám všem,

dnešní článek bude příběhem o příběhu, který by měl každému ukázat, že příběhy jsou nejdůležitější součástí našich životů.

Příběh je totiž základním principem myšlení.  Naše zkušenost, naše vědění a naše uvažování je většinou ve formě nějakého příběhu. Jeden příběh nám pomáhá uvědomit si smysl jiného. Promítnutí jednoho příběhu do jiného nazýváme parabola, je to základní princip příběhu, který se objevuje všude. (Turner 2005)

A v našich životech se taková parabola přece odehrává každý den, nemyslíte? Alespoň jednou si z mého článku musíte odnést něco nového - to máme tedy parabolu! A to už by zase stačilo. Jdeme dál!

Já osobně například žiju různé příběhy. V jednom ze svých příběhů jsem obyčejná holka, která má přátele, miluje, je šťastná a občas nešťastná, ráda zpívá, poslouchá hudbu, hraje na klávesy a kytaru, čte a má třeba ještě ráda jídlo. V dalším z příběhů jsem paní učitelka. Prozatím bez potřebného vzdělání, ke kterému se ale pomalu a jistě krok po kroku sunu. Každý by měl jít za svým cílem. Další můj příběh se odehrává v neziskové organizaci Barevný svět dětí, kde jsem asistentem Kámošem, který se snaží být vrbou, kamarádem, trochu i sourozencem, autoritou a vzorem dětem, které potřebují někoho takového ve svém životě,  protože jejich osud nebyl napsaný příliš hezky. Jsem hrdá na to, co dělám, i kdyby to měla být opravdu jen – včera zmíněná – kapka v moři. Prostě věřím tomu, že by chyběla, kdyby tam nebyla. A ne snad? Další část mě obsahuje někoho, kdo má chuť pomáhat, naslouchat. Několik příběhů v jedné osobě!

Celý život každý rok, měsíc, týden i den jsou jednou cestou – cestou za vzděláním, přátelstvím, štěstím. Každý den si předkládáme cíle, o nichž si myslíme, že jsou třeba i nedosažitelné, ale i přesto o ně usilujeme. Začínáme hned ráno, kdy jsme unavení a všechnu práci máme ještě před sebou – téměř nikdo není tam, kde se nacházíme my – je toho tolik, nevíme odkud kam, jak začít, myslíme si, že jsme na vše sami, i když tomu ve skutečnosti tak vůbec není. Nejspíš máme pocit, že jsme naprosto ztracení, že nám nic nepomůže, a že našeho cíle prostě a jednoduše nemůžeme nikdy dosáhnout. Všímat si detailů, to je to jediné, co musíme. Musíme se pozorně dívat a hledat maličkosti, které by nám pomohly. Některé věci však přehlížíme, i když je máme přímo pod nosem  a to jen proto, že jsme nervózní, unavení, zmatení a nejsme plně soustředěni na svou práci. Je tedy dobré na chvíli vypustit a to i přesto, že je před námi během dne ještě velký kus práce – musíme se zkrátka odreagovat, načerpat síly, s někým poklábosit, posilnit se a jednoduše zůstat nad věcí.

Mnohdy prostě stačí, když se na věci podíváme z jiného úhlu – s malým odstupem, z jiné perspektivy a hned jsme o něco blíž k tomu, oč celou dobu usilujeme.  Jiný pohled na věc nám často umožní práci úspěšně dokončit, a než se nadějeme, je už nejspíš tma a my se z posledních sil belháme domů s pocitem, že jsme splnili, co jsme si zadali. S vypětím sil uleháme do postele, chceme si totiž ještě udělat čas pro sebe a třeba si přečíst knížku.

Nakonec ale upadáme do hlubokého spánku plni očekávání z toho, co se nám přihodí další den a kolik příběhů se zase odehraje.

A jak moc pro nás ty příběhy budou stěžejní a podstatné?

Budou! Vždycky!  Minimálně k uvědomění si toho, proč se ten který příběh vlastně odehrává!  Protože - příběh je základním principem myšlení.  Jeden příběh nám pomáhá uvědomit si smysl jiného!

Vaše K

Krásný páteční březnový večer Vám všem, moji milí!

Je tu dalších pár slov – opět asi s měsíční odmlkou, což mě velmi mrzí, ale bohužel to nějak nevyšlo jinak. Nicméně jsem zase zpět a snažím se být stále tou stejnou osobou jako doposud.

Znáte určitě takové to – když jde všechno moc dobře a jako po másle – musí se něco pos*at!

Omluvte mé vulgárnější vyjádření, však skryto jest hvězdičkou.

Přesně o tom Vám chci dnes psát. O nevzdávání se, o motivacích, o tom, že vždycky nás každý pád na zem nemusí nutně zbrzdit natolik, že už se dál nepohneme.

Ale vezměme to pěkně od začátku.

Všechno šlo zkrátka jako po másle – což jste pochopili a vyčetli i z mého posledního článku a obecně některé z vás možná irituji tím, že žiju poměrně hezký život , a že jedním z mých mott je „Jaký si to uděláš, takový to máš!“ V úvodníku těchto stránek máte pár slov, která se rýmují a končí slovy: „Mým vyznáním je optimismus.“ A takhle bych mohla vyjmenovávat milion kouzelných motivačních formulek, které jsou pro některé lidi naprosto zbytečné a otravné, ale právě tyhle formulky formují můj život k lepšímu. Nemůžete nechat bez povšimnutí tak dvě slova – formulka x formovat – to je prostě osud ne? Slovotvorně to tu asi rozebírat nemusím, i když by jistě pan doktor z katedry českého jazyka měl radost.

Ale zpět k tématu. Většinou když jde něco moc dobře, moc se nám daří a je prostě všechno sluníčkové, tak se zákonitě musí něco nějak poskákat. To je prostě život. Přece nebude život tak pošetilý, aby nás nechal být šťastnými na celé naší cestě. Moc bychom si zvykli na to, že jde vše hladce, nebylo by nic, co by nás nějak motivovalo dělat další a další užitečné a prospěšné věci – prospěšné nejen nám, ale i druhým. A navíc se říká, že všechno špatné je pro něco dobré, tak proč si to neustále neopakovat a neřídit se tím? A právě všechny ty rány, neúspěchy, nedostatky, nehezké věci a neštěstí, z nás dělají to, co jsme, kým jsme a kým dál budeme. A nikdy nic není tak zlé, aby se to nedalo vyřešit. Nevzdávejte se proto nikdy! Zatněte zuby a jeďte dál! Je to vždycky lepší, než toho nechat, a pak litovat, že jste to alespoň nezkusili!

No a já? Už už jsem to chtěla vzdát. Myslela jsem si, že je konec se vším, čeho jsem dosáhla a čeho jsem ještě dosáhnout chtěla. Ale bojovat se musí a vždycky když se vzdávám, vzpomenu si na slova jedné moudré ženy – „Když tě vyhodí dveřmi, vlez dovnitř oknem – život je boj, tak bojuj!“

A pak si uvědomíte, že máte kolem sebe také ty nejlepší přátele, ta motivace, ta podpora, kterou nám přítel dává, je úžasná. Proto bych ráda poděkovala pár lidem, kteří se mnou ve středu 2. března jakýmkoliv způsobem komunikovali. Osobně, telefonicky, smskově, facebookově – prostě jakkoliv. Však Vy víte! Je Vás víc, díky kterým se můj „černější“ den v záplavě těch barevných, stal prostě něčím výjimečným. Výjimečným v tom smyslu, že jsem si uvědomila, že nic není důležitější než upřímné přátelství a zdraví. A taky jsem si znova připomněla to, že život nemůže být jen procházka růžovým sadem – občas jsou trny potřeba, dávají nám totiž najevo, že něco není úplně správně stejně tak, jako nám to dává najevo naše tělo, když jsme nemocní. Všechno má své opodstatnění a svůj důvod.

Děkuji Vám všem.

To víte, že se nevzdám, nemám to ve zvyku.

To, co dělám, je pouhou kapkou v moři. Ale věřím, že by chyběla, kdyby tam nebyla.

S upřímným pozdravem a  s díky,

Vaše K

Dneska byl zvláštní den.

Pomíjivost života se mi připomíná na každém kroku a na každém kroku se mi také připomínají všechny myšlenky, vzpomínky a všechny krásy , které mi každý den vstupují do života.  A i když mi každé ráno přicházejí do života myšlenky na to, co mě celý den čeká, nikdy se nic nevyede přesně na 100% podle plánů a vždycky se ten den musí nějak poupravit ke spokojenosti mé a všech. Dnes jsem si stěžovala na své dítě. Dítě, které není pokrevně moje, ale mám tu možnost zpříjemňovat mu dny, týdny, měsíce a prostě život, což se tomu děcku prostě nedostává ze stran rodiny ani nikoho jiného. Dost často tvrdí, že nejkrásnější dny, které v životě má, jsou ty strávené se mnou. A dává mi to najevo. A já si toho dneska málem přestala vážit. Poslední dny jsem nebyla příjemná, dělala jsem věci jinak, nebyla jsem to já a najednou se stres ze mě začal přenášet i do tohohle upřímného a dokonalého stvořeníčka – dítěte.

A pak najednou přijde chvíle, kdy si uvědomíte, že to, co máte v životě vy, je to nejlepší, co vás mohlo potkat. A ŽIVOT se s tím nepáře. Staví vám do cesty jednu věc za druhou a jakoby vám říkal – všechno souvisí se vším a nic není náhoda. Když už jste rozhodnuti něco udělat, či neudělat, najednou před vás život postaví věc, kterou byste neočekávali a která zase úplně změní váš názor, myšlenku nebo aspoň způsob, jakým myšlenky zpracováváte.

Každý den bychom si měli připomínat tu pomíjivost života. Nedavno jsem na toto téma psala článek a hle. Je to tu zas. A je to jen proto, že každý den mám ve svém životě něco, co bych za nic na světě nevyměnila s nikým jiným. V pondělí je to láska, v úterý radost a štěstí, ve středu láska, zábava, pohoda, ve čtvrtek klid a porozumění, v pátek, sobotu a neděli rodina, přátelství. A dny se různě promíchávají, nezáleží na tom, co je zrovna za den, jisté je jen to, že jedna z těch všech krásných cenných věcí se objeví vždycky. Zaručeně!

Jakoby všechno souviselo se vším.

Jakoby si s námi život jen pohrával a čekal, jak se toho zhostíme.

A zhostíme se toho správně?

Za jakou cenu?

Za cenu života.

Nemusíte nic. Můžete všechno. Myšlenky tvoří váš život. Pády formují váš život. Uvědomění dělají váš život lepším. Zkušenostmi se poučíte z chyb. Opakováním chyb si potvrzujete pravdu. Všechno je správně tak, jak to je.

V tuhle chvíli, v tento okamžik.

K

Úspěšný může být totiž úplně každý!

Ahoj všem,

dneska zase trochu neobvykle. Zrovna se učím na zkoušku na LF a rozhodla jsem se, že si trochu zaprokrastinuju  a napíšu po delší době článek. Ten delší čas, který jsem o sobě nedala vědět, byl celkem úspěšný. Dokončila jsem zkoušky na peďáku a řekla si, že tentokrát už dokončím fakt všechno. Jediný problém je, že je to všechno trošku složitější, když nemáte úplně tu správnou oporu. No ale co, zvládnout se dá všechno, tak proč ne tohle.

Život je samé překvapení a samý paradox. Jeden den se hroutíte z něčeho, co si myslíte, že nezvládnete a druhý den se stane něco, co vás naprosto uklidní a řekne vám jediné – ještě to může bejt lepší! Včera jsem totiž neměla moc dobrý den. Dopadly na mě některé věci a obecně prostě nebyl ten den ničím výjimečný ani hezký, i když se snažím na svých dnech vidět ty hezké věci a být pozitivní, někdy to zkrátka není možné. Ale klaplo to a já jsem za to vděčná.

Dá se říct, že včera jsem ukončila jednu krásnou životní etapu – ukončila jsem poslední semestr studia speciální pedagogiky, a i když mě čekají ještě státnice, beru to jako výhru, protože to výhra je. Je to hezký pocit dojít k nějakému cíli, do kterého vás nikdo nenutí a do kterého jste prostě chtěli dojít sami. Do základky nás většinou nutí rodiče, do střední školy nám kecaj taky a všichni prostě chtějí, abychom aspoň odmaturovali, ale vysokou si volíme už většinou sami, protože jsme dospělí a máme svůj vlastní rozum.

A tak když jsem se před rokem rozhodla nedodělat obor, který jsem neměla ráda a byla jsem kvůli tomu v bakalářském programu o rok déle, nelituju ničeho, spíš naopak. S hrdostí si můžu říct, že moje intuice a moje rozhodnutí bylo to nejlepší, které jsem mohla udělat, nikdy není pozdě, dokonce ani ve třeťáku před státnicemi – no i tehdy můžete ukončit studium, pokud jste přesvědčeni, že to nikam nepovede  - a to já sakra byla! A teď jsem ve třeťáku a studuju to, co miluju. A nechci s tím seknout! Takže ať už se na vás lidé dívají, jak chtějí, ať už si závistivé hlavy říkají, co chtějí – vy jste ti, co vyhráli, protože neděláte to, co je správné podle ostatních, ale to, co je správné podle vás. Co na tom, že vás mají lidi plnou hubu! Asi jim holt chutná vaše jméno!

No a všem, kteří nevědí, co se sebou a nedokážou se pohnout z místa přeju, aby nebylo pozdě. A nemusí být. Na některé věci někdy není pozdě nikdy. A být úspěšný může být úplně každý. Stačí, když zahodí pesimismus, přestane házet flintu do žita a hlavně, stačí, když chce! Protože když se chce, tak to jde!

Hezký den!

K

Zdravím všechny,

dnešní článek bych ráda začala slovy, která mě dnes po dlouhé době nakopla takovým způsobem, že už mě nemůže nic nakopnout víc. Tady to je!

„Víš, na světě jsme stejně jen proto, že máme najít smysl svých životů a naplnit ho štěstím. Jak by se tedy mohlo brát za hřích, že děláme něco, co naplňuje naše srdce radostí? To jen svět vymyslel hloupá pravidla jako spousty jiných, která nedávají smysl a nutí lidi cítit vinu.“

Moudré jest toto vyřčené. Myslím, že by si z toho měl každý něco odnést. Je pravdou, že život je krásnější ve chvíli, kdy si – zaprvé – uvědomíme, že je pomíjivý, zadruhé – uvědomíme, že když se někdo závistí unést dává, když u někoho velkou hojnost uviděl, své vlastní bohatství tím vyčerpává, jako kdyby tím i sám sobě záviděl. A pak je taky důležité vědět, že chybovat je lidské, že štěstí je důležitou součástí našich životů, protože každý jsme strůjcem svého vlastního štěstí a taky je důležité vědět to, že nic nemusíme a nic není problém.

Dneska jen pro připomínku takhle krátce. Všichni jistě víte, že právě probíhá zkouškové období, kvuli kterému sedím v ušmudlané vesničce na zadku u stolu, který je zavalený papíry a knihami a šrotím, co to dá!  Ale celkem úspěšně, protože kdo by nechtěl prospěchový stipendium, že jo!

Gratulujte mi a mějte se mnou strpení a slitování. A soutěžte a pište mi a nezapomínejte na to, co je napsáno výše!

A mějte se a smějte se. Všemu,co Vám bude připadat  vtipný, protože smích je lék, čas neléčí, to právě ten smích léčí.

Vaše K

Zdravím Vás, moji milí příznivci, nepříznivci, Vy, co mi přejete úspěch i Vy, co se užíráte doma na zadelích závistí. Nedá mi to, abych nepřipomněla: „Jestliže někdo závistí se unést dává, když u někoho velkou hojnost uviděl, své vlastní vnitřní bohatství tím vyčerpává, jako kdyby tím i sám sobě záviděl.

Stává se nám mnoho věcí. Příjemných i nepříjemných. Mně se dnes stala jedna taková velmi nepříjemná. Jsem ale ráda, že už je to za mnou a budu se už jen usmívat a radovat z toho, že to pominulo. Však jedna nepříjemnost je ještě přede mnou, ale o tom jindy.

Dnes jsem četla zajímavý článek o pomíjivosti života. Byl to rozhovor s profesorem, kterého mám na jeden předmět na lékařské fakultě a jehož povolání je zároveň kromě profesora také hrobník. O jeho dalších „povoláních“ ani nemluvě. Článek o něm si můžete přečíst, vložím ho na konec  tohoto článku jako odkaz.

Pomíjivost života. Zvláštní slova, spojení, říkejme tomu jak chcete. Uvědomili jste si někdy, jak je život pomíjivý? Jak snadno se dá život ztratit a jak snadno ho můžete ztratit, i když nejste staří a nemocní? Dodnes jsem se bála na tohle téma přemýšlet a už vůbec by mě nenapadlo, že o tom budu něco psát. Ale nedá mi to a protože  v poslední době se nehezkých věcí děje možná a moc, měla bych podotknout, že život náš i životy druhých jsou to nejcennější, co máme. Tady je to poměrně vyrovnaný boj. Možná až přitažené za vlasy, ale pokud Vás zrovna někdo nezavraždí, tak můžete být bílý, černý, tlustý, hubený, chytrý, hloupý, malý, velký, doktor, prodavačka, člověk, zvíře, muž, žena, muslim, katolík, lesbička, gay, heterosexuál, atd. – vyjmenovat bych toho mohla do aleluja, v tomhle případě jsme si ale všichni rovni. VŠICHNI MUSÍME JEDNOU ZEMŘÍT!

Proto bych nebrala na lehkou váhu ani osobní život, ani životy jiných.

A nebylo by hezké přemýšlet a bavit se o tom, jako kdyby to bylo uplně normální a v pořádku? Protože je to úplně normální a v pořádku, jen je to tabuizované téma, do kterého se nikomu nechce. Asi ani těm nejotrlejším z nás.

Avšak,  pokud o životě přemýšlíme jako o něčem pomíjivém, můžeme o smrti mluvit prakticky kdykoliv a když si během života promluvíme s blízkými o tom, že chceme, aby na našem pohřbu, at už je kdykoliv,  tancovali třeba dupáka, mohlo by to trochu odlehčit tu bolest ze ztráty blízkého. Protože bychom pak alespoň věděli, že  ten blízký chtěl, abychom se smáli a bavili i v takové chvíli a vzpomínali jen v dobrém.

 Otázkou je, jestli to fakt není trochu moc? Co myslíte VY?

S pomíjivou láskou

Vaše K 

.

.

.

.

odkaz: http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-hrobnikem-sejvlem-d20-/domaci.aspx?c=A140918_145406_domaci_zt

Ahoj vám všem,

jistě jste si všimli, že poslední dobou jsem nemohla tak nějak nalézt to „něco“ správné pro tyhle stránky. Přeměna designu už nejspíš byla otravná, ale teď už jsem spokojená, takže by to takhle nějak mělo zůstat nějakou delší dobu – doufejme – však se říká, že změna je život.

Dnes Vám píšu trošku z jiného místa, než jste byli zvyklí. Prokrastinace dosáhla své nejvyšší úrovně, a tak jsem se rozhodla, že zakotvím na peďáku ve studovně a budu se učit. Místo toho jsem sice zakotvila na peďáku ve studovně, ale u počítače a dělám takové ty klasické věci, které běžně dělám i doma.  Nevím, jestli to není spíš smutné, než k smíchu, ale stejně se tomu směju. Mohla jsem být doma v teplíčku v posteli a ušetřit si tak cestu. Minimálně jsem nemusela z domova vyjíždět ku Praze tak brzy. Dneska je to spíš jen takovej deníčkovej zápisek a ne článek na úrovni – což ty zbylý samozřejmě vždycky jsou, protože jsem to řekla.  Ale dneska se prostě nudím, a tak jsem si řekla, že budu dělat to, co mě fakt baví. Tak píšu a píšu a píšu a inspirace není a není a není, ale nemusím se učit, že jo. Dnešní textík je ale spíš informační.

Všem knihomolům a studentům v jednom bych však doporučila, aby se místo učení vydali do nejbližšího Neoluxoru, který mají ve svém okolí, protože teď momentálně tam jsou ke koupi knihy bez DPH a se studentkou ISIC kartičkou nebo něčim podobnym, což neznam, ale vim, že to existuje, vás tak knížky vyjdou docela levně oproti normálu. A to se vyplatí! Já tam určitě zavítám!

Také jsem se rozhodla přidat novou rubriku, do které nevím, jak často budu něco psát, ale doufám, že aspoň občas v ní něco nového najdete.  Je to tak, že v nejbližší době bych ráda vydala knihu svých básní, protože už jich je dost, takže si tu tím dělám reklamu a až se to pohne ještě víc dopředu než jenom tam, že je to předjednané, tak Vám dám určitě vědět, abyste do ní třeba mohli alespoň mrknout. Co se nové rubriky týče, mělo by tam být něco úplně nového, něco, co jste ode mě nikdy ještě nečetli, a co teprve napíšu. Takže z toho vyplývá, že nebudu kopírovat svoje psanecké básničky a další věci, abyste si je mohli přečíst  tady. Bude to prostě taková součást těchto stránek, která sem doufám  postupem času bude neodmyslitelně patřit stejně jako Myšlenky Květiny a Pošli dobro dál.

A vyhlašuju soutěžičku! Není to taková ta trapná soutěž malý blogerky. Takže nepřestávej číst.

Dneškem počínaje, posledním dubnem konče vyhlašuji soutěž o nejhezčí příběh na téma: „Pošli dobro dál“ , a aby to nebylo tak snadné, tak k příběhu, který mi pošlete na mail ( najdete ho v kontaktu tady na stránkách vpravo nad menu) mi pošlete nějaký důkaz Vašeho dobra – předpokládám nějaký obrázek, či fotku, či cokoliv. Můžete se klidně inspirovat i mojí rubrikou. Jen se snažte to udělat v srdci nezištně. Ale přeci jen Vás čeká hezká odměna v podobě knížky. Tou knihou bude samozřejmě Malý princ od A. de Saint-Exupéryho.

Piště a čiňte se.

No a abyste měli hezkej den, tak Vám přeju hezkej den, a protože venku chumelí, tak hezkej už je, jenom se teple oblečte než někam vyrazíte.

A všem, kteří si válej šunčičky doma v teple v pelíšku přeju, aby si to užili i za mě.

Vaše K

Krásný dobrý den Vám všem,

je tu nový rok. Rok 2016.

Všichni to víme a všichni s příchodem nového roku očekáváme. Někdo očekává zklamání, někdo radost, někdo lásku, někdo žádost o ruku, někdo potomka, někdo úspěšné ukončení studia, někdo novou práci. Každý očekává něco úplně jiného. Některé věci jsou však neočekávatelné.

Chybou nás lidí je, že chceme moc. A když už to moc máme, chceme ještě víc. Ze všech těch věcí, které Vám tu už nějaký ten pátek píšu by se možná dalo vyvodit, že jsem trochu zvláštní, jiná, možná pro někoho naivní. Asi mě život zkouší a asi se ode mě očekává víc. Dělám spoustu věcí, spoustu hezkých věcí, které běžně lidé nedělají. Myslím na spoustu hezkých věcí a přesto možná nejsem „dostatečná“ pro spoustu lidí.

Zamýšlím se tedy druhý den v roce 2016 nad tím, proč se neustále ohlížíme za tím, co se od nás očekává a nejsme prostě opravdu jen sami sebou a především tu nejsme ani chvíli sami pro sebe. Psát tu o tom můžu, říkat Vám tu spoustu věcí o všemožném, tvrdit, že každý si svoje myšlenky a svůj život tvoříme sami taky můžu, ale kde je ta hranice toho „psát“ a „chovat se tak“ ? Velká část mého života je založena na spokojenosti a štěstí. Velká část mého života je založena na splněných snech a na dělání něčeho, co mě naplňuje. Ale jsou tu i dvě menší části, které se s vyšším a vyšším věkem zvětšují a rozšiřují. Je to ta část, ve které jsou lidé, kteří odešli z mého života – nejen rukou osudu, co se různých úmrtí týče, ale i rukou místa a času, či chyb, kterých jsem se dopustila já nebo i oni. A pak je tu ta část snů, kterých bych chtěla docílit, ale ať dělám, co dělám, ještě asi nepřišel správný čas na to, aby tomu tak bylo.

A tak Vás tu opravdu v prvním článku roku 2016 nechci poučovat ani ve Vás vyvolávat vztek z toho, že ty dvě chmurné části patřící do mého života jsou stále tak malé a nikdy se nezvětší, protože to nedovolím - někdy se totiž stane, že druhým prostě nepřejete nic dobrého a není to ostuda, však jsme jenom lidé, jejichž „přednostmi“ je láska, nenávist, závist, zloba, zášť, dobrosrdečnost, empatie, ochota pomoci a všelijaké další dobré i špatné vlastnosti, zvyky i zlozvyky. Ale nikdy tohle samozřejmě nepřiznáme. A někdy jsou v našem životě lidé, kterých nám je jen líto a nedokážeme je pochopit, nedokážeme prostě najít soulad, a tak stejně dospějeme k názoru, že je ve svém životě nechceme nebo nepotřebujeme.

Tohle všechno jsme my. A nic by nemělo být problémem. A když už se něco jako problém jeví, vždycky se dá vyřešit. A když se vyřešit nedá, je to jen nevyřešitelná hloupost nepotřebná k životu, kvůli které nestojí za to se trápit ani stresovat. Takže pokud budete mít v tomhle novém roce nějaký problém, vyřešte ho, protože to vždycky nějak jde.

Místo nových „zhubnu“ a „přestanu kouřit“ předsevzetí si prostě dejte jen to jedno podstatné:

„V ROCE 2016 BUDU NEJLEPŠÍ PŘEDEVŠÍM SÁM PRO SEBE A NIC NEBUDE PROBLÉM.“

Zdravím Vás a přeji hromadu úspěchů, zdraví, štěstí a spokojených dní!

K

Vždycky jsem si říkala, že nejdřív budu plnit svoje povinnosti a až poté budu dělat věci, které mě těší, a které jsou mými zájmy. Ale pak najednou nastala ta chvíle, kdy mi došlo, že svým zájmům se nevěnuji už pár měsíců, nestíhám odpočívat ani si užívat život a utápím se v neustálém plnění svých povinností, kterých si nabaluji čím dál víc. Život se přece má žít a ne přežívat.

Dnes mi kamarádka ukázala knihu, kterou koupila své sestře, ale pak usoudila, že si ji potřebuje nechat. Když jsem přečetla zadní stranu knihy, tak mi došlo, že jí potřebuji, a že je to osud. Právě v tu danou chvíli, dnes, ve chvíli, kdy se mi ztrácely před očima poslední střípky uchování si chladné mysli. Najednou mi došlo, že nejdůležitější není cíl, za kterým se ženu, ale pocit. A právě o pocitu to dnes bude.

„V našem světě se lidé od lásky odchýlili. Žijí nenávistí, bitvami o moc, manipulují se všemi a se vším jen aby ukojili své krátkozraké chtíče. Pokračujme v tom a jednoho dne už nikdo neuvidí východ slunce. Svítání sice bude existovat stále, ale lidé na Zemi už o něm nebudou vědět a nakonec jim z paměti vymizí i poslední příběh o jeho kráse. Jak našemu světu vrátit lásku?“ (R. Bach: Jediný)

Rozhodla jsem se tedy pro knihu zajít a koupit si ji. Asi bych jindy neměla čas, zrovna dnes jsem ho měla a využila jsem ho právě k tomu, abych si knihu obstarala. Když jsem přišla, byla tam poslední. Jedna jediná s názvem „Jediný“, čekala tam úplně sama samotinká na to, až si jí vezmu a odnesu si ji sebou.

„Co kdyby se ohnul čas a prostor posunul a my se mohli setkat s lidmi, kterými budeme za dvacet let? Co kdybychom se, tváří v tvář, mohli setkat s těmi, kterými jsme byli v minulosti, s těmi, kterými jsme v paralelních životech a alternativních světech? Co bychom jim řekli? Na co bychom se jich zeptali? Jak bychom se změnili, kdybychom věděli, co čeká za prostorem a časem?“

A tak je u mě.

Pročítám si První kapitolu a nestíhám vnímat okolní svět. (Nejhezčím dárkem na světě je pro mě kniha. Je a vždycky bude. Nemusí být nová. Spíš naopak, miluju staré knihy, jejich vůni, historii, jejich životní příběh, který si mohu libovolně vymyslet.) A najednou mi to dochází – můj zájem, který mi nikdo nevezme je čtení. A je mi líp.

A pak zpívání, hraní …

A je mi ještě mnohem líp!

A miluju levanduli!

A mam ráda život, když odeženu stres…

A  vůbec…

Nebudu si dávat předsevzetí do nového roku. Dám si předsevzetí od zítřka. Budu jednat jen dle svých pocitů. Bude- li to špatně – bude to mít důvod, proč tomu tak je! Bude-li to dobře, tak zase uvidím svítání.