Přes překážky ke hvězdám

Slyší snad někdo na světě den co den to, co slyším já? Myslí někdo stejně? Jak moc jsem originální a jiná než všichni ostatní? A opravdu se člověk narodí pro něco? A to něco musí najít ? A opravdu až tehdy, když to najde je šťastný? Proč je každý člověk jiný? Jinak výjimečný? Proč všichni nemáme stejně? Krásy, inteligence, empatie, schopností všemožných? Kde je spravedlnost? K čemu? Jak? Proč ? Milion otázek a žádná kloudná odpověď. Proč má někdo naházeno lopatou ve všech oblastech života a někdo má jen nepatrné smítko, zrnko toho něčeho?

Myslíte, že je správné, že jako dítě nás strčej do školy a chtějí, abychom se všichni spojili v jednu třídu a dělali všichni totéž? NE! Já myslím, že každá individualita je opravdu tak krásná, aby měla možnost se rozvíjet sama! Proč v nás každý chce zničit kus dítěte? Proč když dítěti řeknete, ať namaluje žábu, tak začne kreslit jezírko a leknín? A když se ho pak zeptáte, proč nekreslí žábu, aniž by vám došlo, že jezírko a leknín k žábě nějakým způsobem patří, dívají se na vás jako na někoho, kdo prostě není normální. A taky že ne, žába přece žije v jezírku a vyhřívá se na leknínu, tak proč jsme my dospělí takoví hlupáci?

Četli jste Malého prince? Je to ohrané téma, ale souvisí to. Na začátku knihy autor jako malý kluk kreslil … Dospěláci se ho ptali, proč kreslí klobouk.  Jenže jen on věděl, protože byl dítě, že to není klobouk, ale je to slon, který spolkl hroznýše.

Je to pořád dokola totéž.

Čas od času upadáme do depresí a prožíváme chvíle, které bychom nejraději neprožívali. Někdy si říkáme, že je všechno skvělé, a že lepší život bychom mít nemohli. Jindy si zas v obdobných situacích říkáme úplný opak a měnili bychom snad s každým, kdo nám přijde pod ruku.

Začátek slibný, i když trochu depresivní, na nějž chci navázat hlubokou omluvou, která patří všem, kteří se již déle jak měsíc snaží proklikat k nějakému mému výtvoru a stále se tak nestalo. Možná právě osmnáctý leden vnímám jako to správné pojítko s novým rokem. Možná prostě jen proto, že tohle ČÍSLO, ani měsíc, ani roční období pro mě zkrátka už nic moc neznamená. Skoro každý článek byl založen na něčem“víc“. Teď už vím, že to víc si musíme prostě jen vytvořit ve své vlastní hlavě.

Je toho víc, co se událo, je spousta věcí, kterými bych mohla obohatit kdekoho, spousta myšlenek a spousta zajímavých i méně zajímavých životních událostí. Ve zkratkovitém stručném a možná trochu útržkovitém systému písmenek bych vám, moji drazí, mohla klidně vyjevit všechno, co se během toho měsíce událo/neudálo. Ale nechce se mi. Mimo to, že jsem vám zatím pořád oficiálně nepopřála krásný nový rok, protože toho bylo houfně všude mraky a já jsem čekala na tu správnou příležitost, kterou se vám připomenout, že ten nový rok začal a pokračuje a celkem dlouho ještě pokračovat bude. Ten starý rok mi totiž ukázal, že každý šťastně prožitý den je vzácný. Každá minuta, kdy jste s těmi, které bezmezně milujete je důležitá. Každá chvilka, delší čas, kdy jste zdraví a můžete si užívat cokoliv jen se vám zlíbí je ještě vzácnější. Náhled na život se odvíjí od různých zkušeností. Tolik jich sice ještě nemám, ale můžu na něčem alespoň začít stavět. Nejlepší, co mě v životě potkalo bylo to, že jsem konečně našla někoho, s kým si umím představit budoucnost, že jsem zároveň i našla to správné „kariérní“ k čemu se hodím. To, co bude naplňovat, můj život – ale i životy jiných – to, co bude mít smysl a pomůže i ostatním. Nebudu nikdy člověkem, který se bude kapsovat pro své vlastní přesvědčení o tom, že bohatí se mají lépe. Nebudu nikdy člověk, který se bude starat jen sám o sebe. Empatií mě obdařilo cosi, co mě tvořilo dlouhých devět měsíců, když mě ještě čekala moje matka. Empatií, starostí o to, co se děje s ostatními lidmi. Jsem za to vděčná. Ale každá mince má dvě strany.

Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka: Dobrá nálada, Smutek, Vědění... a kromě jiných pocitů také Láska. jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každy si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova. jen Láska chtěla počkat do poslední chvíle. ještě než se ostrov potopil prosila Láska o pomoc. Na luxusní lodi plulo kolem Lásky Bohatství. Zeptala se: "Bohatství, můžeš mě vzít s sebou"? "Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo". Tak se Láska ptala Pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi: "Pýcho, můžeš mě vzít s sebou"? "Já tě Lásko nemůžu vzít" odpověděla Pýcha. "Tady je všechno perfektní, mohla bys poškodit mou loď". Láska se tedy ptala Smutku, který jel kolem: Smutku, prosím, vezmi mě s sebou". "Ach Lásko, já jsem tak smutný, že musím zůstat sám". Také Dobrá nálada plula kolem, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni Láska volá. Najednou řekl nějaký hlas: "Pojď Lásko, já tě vezmu". Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se Vědění: "Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl"? "To byl Čas" odpovědělo Vědění. "Čas"? Zeptala se Láska. "Proč mi pomohl Čas"? A Vědění odpovědělo: " Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě"!

Obyčejná cizí slečna mi podala k píšťalce se čtyřlístkem letáček – nenechte se mýlit, není to takový ten letáček, kterých je všude miliarda a rozdávají je lidé v každém vestibulu metra, mimo metro a prostě všude. Tohle je trochu něco víc.

Dovolím si se s vámi podělit o to krásné optimistické zrcadlení a třeba i poslat dobro dál.

Proč  mi dneska někdo vrazil do ruky keramickou píšťalku s velkým obrázkem čtyřlístku ( kterýž je symbolem štěstí) a k němu letáček, jehož nadpis zněl: „S úsměvem jdem všechno lépe.“ A pokračoval slovy:  „ Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání. Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne. Kdo chce změnit svět, musí nejdřív změnit sebe. Člověk, který přichází s novou myšlenkou je blázen do té doby, než jeho myšlenka zvítězí. Statečnost není nepřítomnost strachu – je to jednání navzdory němu. Neodpoutávej se nikdy od svých snů, když totiž zmizí, budeš sice dál existovat, ale přestaneš žít!“ Proč někdo něco takového zčistajasna znenadání na ulici vlastně udělá?

Dobrý večer, moji milí čtenáři - kolegové studenti,

v tomhle ponurém období jsem se rozhodla vás potěšit pár slovy. Nevím, zda to taky znáte. Neustálý shon. Studenti se musí učit, dělat projekty, připravovat seminární práce, získávat zápočty a neustále dělat nějaké věci do školy. Ačkoliv je vám všem asi jasné, že to zas není tak horké, budeme udržovat tuhle utkvělou představu o tom, jak vysokoškolák musí stále na něčem makat. My vysokoškoláci totiž skoro nespíme, máme nainstalovaný v mozku program, který  způsobuje, že spát skoro nepotřebujeme. Proto jsou naše dny delší. Mají někdy i 22 hodin. Super, že? Taky můžeme pít litry kafe a neumřeme na to!  Motorová myš by záviděla. Pak jsou však tací studenti, kteří studují vícero škol, či vícero oborů na jedné škole. To jsou fakt machři! (no fakt, takový lidi obdivuju !) A pak jsou ještě lidé, kteří stíhají dvě školy, práci, přátelé, své vlastní zájmy, rodinu a dalších tisícero věcí. Takovým lidem se říká: MEGAMACHŘINEJLEPŠÍZNJELEPŠÍCHTÝPCIJAKOPRASENAPROSTONEPORAZITELNÍMAXIFRAJEŘI! (rozuměj: například já samo sebou :D )

Tihle – zkráceně- maxi frajeři a mega machři mají tak šestkrát do týdne – večer- maxi depresi z naprostého nestíhání, špatného rozvrhnutí si času a totální likvidace osobního života. Taky depresi z toho, že se jim aktivity neustále překrývají, nic  tedy nestíhají, ve zkouškovém mají v jediném týdnu šest zkoušek (rozuměj: týden má pět všedních dní – v těch obvykle zkoušky probíhají – takže wtf? To je jako těch zkoušek o jednu víc než dnů? ) Ale na druhou stranu se tihle lidi nejsou schopni čehokoliv z toho vzdát. Na úkor spánku a svého času prostě dělají to všechno. Jednou za čas to vybuchne a tihle týpci prostě spěj třeba i 40 hodin v kuse, mají mega velký potíže s tím, aby neusnuli i za chůze a cítí se osamocení.

A tak. Znáte to ne? Vy všichni vlastenci rvoucí se za to, aby naše zem nebyla zaprodaná a zostuzená. Ale za jakou cenu? Vezměme to od začátku. Sedmnáctý listopad každý dobře zná. Každý alespoň mírně vzdělaný člověk jsem chtěla říct, protože poslední dobou jsou mé pochybnosti o inteligenci našeho národa velmi oprávněné. Nedá mi to, vyjadřovat se však úplně přesně nebudu k dnešním demonstracím na Národní, či k ostudě na Albertově.  Však náznakem bych snad i mohla, pokud mě nakonec tento text nedovede k rozlícenosti. My všichni bychom se totiž měli zamyslet nad úplně jinou věcí – nebo věcmi?

Snad se to opravdu zdá pošetilé, že několikrát za život ztrácíme sami sebe. A několikrát za život zopakujeme nespočet chyb, o kterých víme, že je děláme, ale o kterých i víme, že je dělat nemáme. A stejně do toho jdeme. A nejlépe bezmyšlenkovitě rovnou po hlavě. Musíme si nabít hubu stokrát nebo tisíckrát, abychom už konečně pochopili? Nebo nepochopíme nikdy a žijeme proto, abychom neustále dokola opakovali ty stejné chyby a zapsali se tím snad i do dějin?  Byla jednou jedna žena – Johanka z Arku jí říkali – či Panna Orleánská nebo Jeanne d´Arc –  ona je vzor,kacířka vs. mučednice, která byla posléze prohlášena za svatou a to už jí nikdo neodpáře.  Velké činy – velké věci – velké a mocné vzpomínky. Počátkem moudrosti je zbavení se pošetilosti. Měli bychom si dát pozor s kým se nám nejvolněji dýchá, s kým z ní náš hlas nejjasněji a podle toho bychom si měli zařídit život.

 A já už to vím! No a co? Tohle jsem prostě já a jen málokdo pozná, na co myslím, co cítím a co doopravdy chci, ale v mnohých chvílích cítím nezměrné a absolutní štěstí. Je to tehdy kdy vím, že jsem potřebná a můžu dělat věci jen tak pro radost. Co vy? Cítíte někdy tenhle pocit ? Umíte se radovat z maličkostí? Prožíváte život podle svého nejlepšího uvážení nebo se taky jako 90% okolí neustále díváte na to, co si myslí ostatní? Jste v ulitách ukrytí před vším zlým a ukazujete jen to dobré? Děláte věci proto, že za ně chcete mít velké odměny nebo proto, že vás baví a chcete být šťastní?

Prožijte pocit absolutního štěstí. Je to jednoduché. Konečně si připusťte, že VÁŠ život je jen o VÁS.

S láskou, k 

  Zdravím všechny, kteří mi zůstali věrní.

Dnešní článek bude zase z jedním, nad kterými se musí zamyslet každý, kdo jej dočte až do úplného konce.  Bude totiž o očekávání. Někdy život marníme zbytečnostmi a věcmi, které nás ovlivní natolik, že si sedneme do kouta a jen čekáme. Problém je, že se vůbec nic nestane a my zůstaneme u toho čekání, které bude delší a delší a čas nám bude plynout nesmyslně mezi prsty. 

Totiž – nemít očekávání lze jen těžko. Jsou spojena s našimi plány do budoucna a bohužel jsou také největší překážkou. Jak to zařídit, aby nebyla? Zkuste méně plánovat a více žít. Zlaté pravidlo dnes už  nejen východních filozofií říká: „Jen tady a teď!“ V podstatě tak znemožňuje očekávat a učí, jak prožívat současnost. Není to jednoduché, ale zkuste to, uleví se vám. I když je třeba přítomný okamžik příšerný, je důležitý proto, že žít teď a tady je jediný způsob, jak ho změnit. Nenechat se jím vláčet a nebýt jeho pasivní obětí – jen to vede ke změně!

Byla to už celkem dlouhá odmlka, že? Není to tím, že by bylo méně času, není to ani tím, že by mě psaní přestalo bavit. Někdy se ale docela ztratíme sami sobě a pak už ani nerozpoznáme, že jsme ztracení. Až tehdy, když nás někdo nakopne – a to třeba i doslova.  Lidé, kteří jsou šťastní, poznali hodně neštěstí. Lidé, kteří jsou moudří, udělali spoustu chyb. Lidé, kteří v sobě mají lásku k druhým, někdy ublížili. Lidé, kteří v nějaké oblasti uspěli, předtím mnohokrát prohráli.  Šťastným, moudrým nebo úspěšným se nikdo nerodí, tím se stává. Svými zkušenostmi, poznáním. Potupením, mizérií, bolestí, srdcolamem, vším zlým, co nešlo odvrátit a srazilo ho na kolena. Nedivme se tomu, protože: „Čím více důležitých lidí ztratíme, tím více si uvědomíme hodnotu těch, kteří nám ještě zůstali. Čím více chyb v životě uděláme, tím poučenější z nich budeme. Čím více nových cest budeme donuceni hledat, tím více jich najdeme.“