Přes překážky ke hvězdám

  I přesto, že na mé cestě životem se občas zjeví nějakej ten mráček, ze kterého se na mě vyvalí průtrž mračen, šíleně se blejská a hřmí a ze skal se dolů valí ohromné kameny, které se snaží mi zatarasit cestu, i přesto Vám píšu, protože i z kamenů, které jsou kladeny do cesty se dá postavit něco krásného!  A píšu vám to i proto, že ne vždycky jsou „silní a úspěšní lidé“ šťastní. A já mezi takové lidi patřím.  A ne není to věta, kterou bych vám chtěla znepříjemnit den, či vás naštvat. Je to věta, kterou si formuji život. Čas od času se musím vrátit a přečíst si po sobě nějaký článek, abych získala sílu jít dál a nepromazávat jednotlivé díly svého životního příběhu. A tak se vracím k tomu, jaká jsem, co mě bav, co chci dělat a co chci dokázat a jsem na správné cestě k tomu tenhle režim dodržovat. Nikomu nic nedokazovat a nikoho nezklamat – protože zklamat lze jedině sebe samé, nikoliv druhé! A to je klíčová informace dnešního dne !

   Někdy si říkám, že bych raději byla zakletá princezna a v osmnácti letech se stala čertovou nevěstou, nevěstou draka, nebo prostě jen spala a spala jako šípková Růženka. Všechny tyhle holky totiž měly jednu společnou věc. Prince, který je vysvobodil. Ale princové existují jen v pohádkách. Navíc, nejlépe stejně vidíme ukázkové prince v pohádce „Byl jednou jeden král“. Pamatujete, jak krásný princ vyprávěl, že musel políbit šípkovou Růženku, zakletou princeznu v žábu, utíkal za Popelkou, když ztratila střevíček a podezřele často trávil čas s několika dalšími princeznami? Pamatujete, jak byl chrabrý princ chrabrý jen do doby, než měl být opravdu chrabrý a jak byl moudrý princ moudrý jen proto, že byl moudrý jeho otec král? A tak to chodí i na světě! V té naší každodenní směšné realitě.

Někdy si ale říkám, že je škoda, že naše životy nejsou pohádkou. V pohádkách je totiž  vše tak snadné a když už by měl nastat problém, po svatbě například – zazvoní zvonec a pohádky je konec.

 Životních cest je mnoho. Jedna vede ke kariéře, jedna ke spokojené harmonické rodině, pokud zrovna nejste až přespříliš moderní a už předem víte, že rodinu nikdy nechcete, další vede k vlastnímu šťastnému „já“ a těch několik dalších vede zkrátka tam, kam chceme, aby vedly. Někdy zůstávají cesty z minulosti, které jsou zarostlé trním a takřka se jimi musíme složitě prokousávat, abychom se třeba mohli „vrátit v čase“!  Muži si tím polechtají ego, protože takhle přece vysvobodil princ Šípkovou Růženku a ženy prostě jen touží tu cestu dát zase do kupy, aby na ní nebyl takovej „binec“ – ach ten smysl pro pořádek! Říká se také, že dvakrát do stejné řeky by se vstupovat nemělo, ale kdo tohle sakra vymyslel? Nerozumím tomu důvodu, proč by to tak mělo být. A když se třeba vrátí starý přítel a stojí za tím trním s prosíkem a omluvou, že mu chybíte, neměli byste prostě odpustit a pomoci mu prosekat se zpět? To už si bohužel/ bohudík musí každý určit sám. Jsme zodpovědní za svůj život, ale občas i za životy druhých.

 Jednoduše. Být kapičkou krásy spadlou na zem. Ale tu kapičku krásy je třeba nosit v sobě – nikoliv na sobě. Život je prostě opravdu příliš krátký na to, abychom žili něčí sen.

Čtenáři moji zlatí, kteří jste mi věrni i přes sáhodlouhé odmlky, zdravím Vás,

najednou je tu spousta nových myšlenek. Myšlenek lehkých jako vánek, které se vznáší nad hlavou v jednotlivých barevných odstínech. A já ze strachu už nespím, raději tvořím ve vodě velké kruhy- takové, co nezůstanou pod očima, když se ráno probudím a stále ještě neznám těch tisíc barev propletených v jednotlivé druhy duhy - jsem mezi prvními, co nevědomky zahýbou svým osudím. A i když se léto skrývá v jinovatce a zima se pak zazelená ne všechno jde vždy úplně tak hladce,snad jen říkat slova ještě nevyřčená.

  Lidé lžou. Lžou někdy tolik, že se do svých vlastní lží zamotávají a neví, jak z nich ven. Lžeme ze sobeckosti, lžeme proto, abychom druhým neublížili, kdybychom pravdu řekli, lžeme i proto, abychom prostě jen nemuseli pravdu říct. Pak se ale začneme vymlouvat, že blízkým neříkáme pravdu proto, že nám na nich záleží, že milosrdná lež je mnohdy lepší, než upřímnost, protože pravda přece bolí ne? A je k nevíře, kolik lidí si tohle myslí a jak moc hloupí tedy jsou. Protože když lžeme svým blízkým, když nám nestojí za to, abychom k nim byli upřímní, i když mnohdy bolestně a radši jim milosrdně lžeme, jsme nakonec my těmi, kteří žijí jen jednu velkou lež.

Lež je jako sněhová koule. Z nevinné vločky vzniká lavina, která se pak kvapně řítí dolů a bere sebou vše, co jí přijde do cesty.

 Zdravím vás moji milí, drazí čtenáři,

Je to už vícero dní, kdy má poslední slova spatřily světlo světa. Je to asi nejdelší odmlka, kterou jsem v historii svého „aktivního psaní“ měla!  Když nepočítám chvíle, kdy jsem naprosto zavrhla, že bych cokoliv psala. Díky bohu tyhle chvíle pominuly a tak se čas od času sice někam ztratím, ale s hrdostí v duši se zase vrátím, abych vymyslela pár vlídných slůvek pro všechny, jež se cítí ztraceni jako momentálně já.

Ano, správně, umíte číst. Cítím se ztracená a nevím proč. Myšlenek je spousta a je z toho spíš jedna velká šmodrchanice než nějaký jistý a normální závěr. A vše je zas jen o tom, že je toho na člověka prostě v jednu chvíli až moc. A někdy vlastně stačí maličkosti k tomu, abychom začali o něčem pochybovat, či abychom se nějakým způsobem v něčem utvrdili. Stačí pár slov, jedno gesto, jedna myšlenka, někdy třeba i jen jediné slovo a všechno se může změnit.

A zase přišla inspirace zčistajasna. A zase jí psal člověk, který je úspěšný, ale hlavně šťastný proto, že si jednoho dne řekl: „Budu úspěšný, ale hlavně budu šťastný!!!

A tak si dovolím opět vám sem hodit pár důležitých řádků a zároveň i v závěru článku odkaz na celý článek pro ty, které by to zajímalo.

„Takzvaní nejvíce milující rodiče a příbuzní páchají s úsměvem na tvářích vraždu. Nutí nás zavraždit tu osobu, kterou doopravdy jsme.“ Jim Morrison

 V mnohých chvílích, kdy netuším, jak naložit s časem, či jak naložit se svým životem se zamýšlím, má-li vůbec cenu se za něčím nebo někým hnát. Co bychom byli bez času? Svět kráčí kupředu a my zjevně trochu nestíháme. Spousta událostí, které svět nestmelují, ale spíše rozvrací, nám běhá před očima každý den. A my se prostě jen díváme a nic neděláme. Nesnažíme se vidět krásu ve slově „být“, protože nám mozek zastínilo slůvko „mít“! Kdo má totiž víc, ten podle dnešních měřítek také je víc. Ale někteří  stále setrvávají v tom přesvědčení, že „být“ je víc než „mít“!

 Jedno krásné slunečné páteční ráno jsem se probudila a dívala se z okna do korun sta tisíců stromů, které obklopují dennodenně můj život. Den předtím jsem nebyla úplně ve své kůži a přemýšlela jsem o životě spíš pesimisticky, pak mi ale došlo, že mým vyznáním prostě je optimismus, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř a že svět patří těm, co se nepose*ou! Život je zvláštní. Přátelství přichází, odchází, přátelé jsou s vámi nebo vás zrazují, ale co patří k sobě, to si k sobě cestu najde. A o tom je život. Je zvláštní, je nevyzpytatelný a někdy není takový, jaký si ho představujeme. Do cesty se nám staví překážky, lidé, které ve na té cestě potkat nechceme a jako na potvoru je zrovna potkáme, problémy a trable, se kterými je potřeba se smířit, protože bez bolesti nemůže přijít štěstí.

 Je to už zhruba týden, možná i déle, co jsem vám nedopřála nějaký ten myšlenkový pochod, kterých můj mozek produkuje vícero. Je to skoro jak droga psát vám články, ale pak najednou bojuju s pocitem, že si musím zkrátka dát pauzu, bez upozornění se zdekuju a nemám náladu, chuť a dokonce pak ani čas vám psát.  To jen tak pro začátek.

Název tohoto článku je vlastně klišé. Už jednou jsem totiž tento název použila, ale v trochu jiné spojitosti, než ho použiji dnes.

Není to tak dávno, co jsem psávala do jedné literární soutěže. Položena mi byla otázka, která zněla: „V čem spatřuješ štěstí?“  No a odpověď formou článku s názvem „I v neštěstí“ byla na světě. Tenkrát to bylo spíše teenagerovské téma, které se zabývalo léty a problémy toho věku. Teď už ale spatřuji štěstí v mnohých jiných věcech. A když mám být upřímná, někdy je toho štěstí tolik a jindy zas tak málo, že už vlastně ani nevím, kdy věřit tomu, že něco je krásné a krásným to zůstane. Po několikerých útrapách a všemožných problémech se zkrátka i na krásných věcech snažíme najít nějakou tu špatnost, což je zřejmě ale úplně špatně. A dělá to mnoho z nás. V jednu chvíli mám opravdu chuť říct, že ke mně přišlo štěstí, řeklo uhni a šlo dál. V další chvíli zase nevím, co si se štěstím počít a je mi líto těch, kteří se zrovna ve svém „neštěstí“ tak moc „plácají“.

 Často se pozastavuji nad určitými myšlenkami, či výroky, které během běžných všedních dnů někde slyším.  Často se taky ztotožňuji s citáty velkých osobností a často také věci řeším prostě jen emočně. Spíš pořád. Dnes jsem si opět pročítala velmi zajímavý článek. Někdy o sobě prostě něco víme, jen to nemůžeme přiznat, protože by to okolí nepřijalo. Byli bychom moc namyšlení,  sebestřední, či sobečtí, kdybychom o sobě prohlásili, že oplýváme nadprůměrnou inteligencí. A však i přes tuhle banální myšlenku, kterou jsem tu ted nastínila, i lidé, kteří jsou nadprůměrně inteligentní, mají někde ve své inteligenci nějaký ten šrám. Ano jsem nadprůměrně inteligentní a nezajímá mě, co si o tom myslí ostatní. Vím to. Jsem ale taky absolutně netechnický typ a při řešení praktických a úplně snadných situací hledám složitosti, které mi znemožní situaci vyřešit. Což ale neznamená, že mi to ubírá na inteligenci. Stejně jako ostatním lidem. Okolí hází všechny do jednoho pytle. Něco zvoráte a hned jste hloupí. Nesmíte šlápnout vedle a udělat chybu, protože jinak jste neprošli inteligenční stupnicí, vytvořenou totálními  - opravdu sebestřednými idioty, které poznáte následujícím způsobem – vždycky svou inteligenci staví na tom, že slovy ponižují ostatní lidi, protože oni jsou prostě víc a tudíž si tohle chování mohou dovolit.  Jenomže…Skvělí lidé se baví o myšlenkách, průměrní o událostech a podprůměrní o jiných lidech“ Eleanor Roosevelt.