Blbejch je dost
Ano, pořád je mým šťastným číslem osmička a osmnáctka.
Není to úplně tradiční začátek článku, ale má své opodstatnění a důvod. Dnes je osmnáctého května dva tisíce čtrnáct. Tenhle den je již od roku 2006 zapsán v mé paměti a hluboko v mém srdci a navždy už bude. I přestože se v tento den stala událost, která mě poznamenala, je osmnáctka stále mým šťastným číslem. I když dnešním dnem počínaje jsem o tom začala opět pochybovat. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a mohu si říct jen jediné. Někdy je prostě na některé věci potřeba více času. Učený z nebe nespadl a omylný je každý. A když nás odněkud vyhodí oknem, vrátíme se dovnitř dveřmi a bojujeme jak jen to jde ! Ale abych se vrátila zpět ke své prvotní myšlence. Stejně jako každý rok dnešek myšlenkami věnuji jedné osobě. Ta osoba zůstane v mém srdci navždy a vždy si jí budu vážit. Proto dnešní článek věnuji jemu. Jiřímu Cinglovi st., narozenému 8.4.1940, (+ 18.5.2006) , jež zůstane v našich srdcích.
Dědečkova upřímná slova
V životě jsem ztratila mnoho věcí. Od klíčů přes náušnice až po žákovské knížky a jiné podobné věci. Často mě to velmi mrzelo, protože některé věci, které jsem ztratila byly až příliš cenné, jak doslova, tak pro moje srdce. Řekla bych však, že v životě je největší ztrátou ztráta blízkého člověka. Když nám odejde někdo takový navždy. Před osmi lety- 18.5.2006 mi zemřel dědeček. Ano je to prostě život a nikoho z nás to nemine. Takže není nutné se zamýšlet nad těmito věcmi nějak utrápeně a ve smutku – ti dotyční by jistě rádi nebyli, ale myslím, že je vhodné na ně občas myslet, v některých situacích, či určitých dnech – jako je zrovna ten dnešní. Byla to obrovská ztráta, pro mě životní. Člověk velice důležitý už od mého dětství. Vždycky ve mně věřil a snažil se mi to dávat najevo. Dával mi lásku, pochopení a všechno co mnoha dětí třeba ani nezažila, bohužel. V dětství tolik nechápeme podstatu toho, že to s námi dospělí myslí dobře. Neumíme si toho příliš vážit, protože si neuvědomujeme, že život není věčný.
Když mi bylo asi tak sedm let, netuším přesně, dostala jsem svůj první památník. Pamatuji si, že na něm tehdy byl obrázek mé oblíbené skupiny – dětské lásky - Lunetic. Ach ta nostalgie. Dala jsem ho všem přátelům, abych na ně měla památku. A pak i rodičům a příbuzným, mezi nimiž byl samozřejmě tehdy i můj děda. Napsal mi tam kdysi věc, která je dle mého názoru pro dnešní život i společnost velmi důležitá, nepostradatelná, naprosto banální, jasná a bolestně upřímná, ba dokonce až trochu „oprsklá“ a zní takto: ,,Květuško, buď chytrá holka, protože blbejch je dost.“ O tom, že jednoho dne jsem někomu památník půjčila a už se mi nikdy nevrátil polemizovat nebudu, protože to svědčí jen o tom, jací lidé se mohou v našem okolí vyskytovat, když jim důvěřujete a oni Vám věc pro Vás tak důležitou nevrátí. Mít tak přehled o tom, kdo památník měl, ale holt důvěřivost je občas chyba, alespoň se propříště poučíme. Ale jedno je důležité, byla spousta chvil, ve kterých mi dědova slova pomohla. Mrzí mě, že nemám skoro žádnou památku. Mám spoustu věcí, které mu patřily, ale jeho slova už z jeho úst nikdy neuslyším a nikdy si je bohužel už ani nepřečtu. Ale co, ze srdce mi je už nikdy nikdo nevezme, zůstanou tam navždy. Dodnes si této osoby bezmezně vážím. A doufám, že právě on je mým strážným andělem!
Čest jeho památce !