Každý potřebuje rituály
Dnes jsem čekala na autobus a byla mi fakt zima (no klendra jako blázen), protože se neskutečně ochladilo (a to sem narozená na ledovýho muže ty vogo) a nepomohla mi ani moje nejteplejší bunda. Snažila jsem se zahřát a neustále si opakovala, že je mi teplo (zkoušela jsem na sobě sílu sugesce, která ač většinou v nesprávných situací zabírá, tady bohužel nezabrala). No nepomohlo to no. Obecně dost často čekám na autobus. Skoro každý den. Dojíždím do školy i do práce, a tak se musím spoléhat na městskou hromadnou dopravu a jiné dopravní prostředky – avšak mimo auta. Říkáte si – asi nemá řidičák, chudák holka. Ale já vás velmi ráda vyvedu z omylu. Řidičák mám, ale má to háček. Neřídím. Prostě se bojím. Spousta lidí se mě na úkor toho ptá, jestli mi to nepřijde nenormální a jestli bych radši, než autobusem nejezdila autem, ale já jim odpovídám, že ne. Hned to vysvětlím.
Nikdy jsem o tom nepřemýšlela hlouběji, až dnes. Sedla jsem si opět úplně dozadu na pětku na druhou stranu od řidiče – takhle to dělávám a cítím to jako takový můj stereotyp. Dost často mě vyvádí z míry, když večerní cestu domů autobusem nemohu absolvovat na tomto místě (jsem blázen, ale klidně někoho z toho místa vytentočkuju ). Je to pro mě rituál číslo jedna. Ale tím zdaleka nekončím. Je zvláštní se zamyslet nad tím, na co se opravdu každý den těšíme nejvíc. Nemyslím taková ta velká potěšení, kdy nás čeká něco, na co se už dlouho těšíme a nemůžeme dospat. Myslím potěšení, která nás provází každým dnem a možná si je ani neuvědomujeme.
A jak tam sedím v tom autobuse, v teple, na svém oblíbeném místě, všímám si toho, že vyndavám tablet s hudbou, do uší si dávám sluchátka, zapínám naplno a nechávám se unášet svojí oblíbenou hudbou. Hudbu poslouchám dle nálady. Poslouchám skoro všechno (no zas uplně tak všechno ne, ale nebudu tady vypisovat jedno po druhym, tak prostě všechno! ), takže v mém playlistu je široký výběr jak zahraničních, tak českých interpretů a hudebních stylů i žánrů (styly, žánry, hele sorry, já vim, že je to asi moc, ale když si přepneš do „Pár slov o mně“, tak pochopíš, že prostě český jazyk a literatura). A jak si tak poslouchám, najednou vidím , jak se po dálnici přibližujeme k odbočce, která směřuje do mého bydliště a přemýšlím, proč skoro 40 minutová cesta tak rychle utekla. Skoro se mi chce brečet. (Zas tolik ne, páč se těšim do postele.) A došla jsem k zajímavému zjištění – no fakt – čti dál.
KAŽDÝ potřebuje rituály. (Jo to je vono, chápu, že tě to teď hrozně nakrknulo, protože už to byl nadpis tohohle článku, ale chápej, je to důležitý zjištění!)
No a můj rituál je fakt dokonalej , no ni? V autobuse PRSTĚ odpočívám, čistím si hlavu od špatností, nemyslím na nic a je mi dobře. Proto nechci řídit auto, nechci to usnadnit, protože večerní jízda autobusem domů se sluchátky v uších je pro mě každodenním rituálem. Cítím se smutná, když o prázdniny a o volno nemůžu dodržet svůj oblíbený rituál. Jediné co bych si přála navíc je, aby do budoucna měly autobusy postele.
ĎÝK za přečtení, brzy se těšte na další článek (to vypadá jak – již brzy ve vašich kinech …)
K