Když cesty nikam nevedou
Životních cest je mnoho. Jedna vede ke kariéře, jedna ke spokojené harmonické rodině, pokud zrovna nejste až přespříliš moderní a už předem víte, že rodinu nikdy nechcete, další vede k vlastnímu šťastnému „já“ a těch několik dalších vede zkrátka tam, kam chceme, aby vedly. Někdy zůstávají cesty z minulosti, které jsou zarostlé trním a takřka se jimi musíme složitě prokousávat, abychom se třeba mohli „vrátit v čase“! Muži si tím polechtají ego, protože takhle přece vysvobodil princ Šípkovou Růženku a ženy prostě jen touží tu cestu dát zase do kupy, aby na ní nebyl takovej „binec“ – ach ten smysl pro pořádek! Říká se také, že dvakrát do stejné řeky by se vstupovat nemělo, ale kdo tohle sakra vymyslel? Nerozumím tomu důvodu, proč by to tak mělo být. A když se třeba vrátí starý přítel a stojí za tím trním s prosíkem a omluvou, že mu chybíte, neměli byste prostě odpustit a pomoci mu prosekat se zpět? To už si bohužel/ bohudík musí každý určit sám. Jsme zodpovědní za svůj život, ale občas i za životy druhých.
Jsou ale i takové cesty, které už nikam nevedou. Složitě něco budujete celý život. Vztahy s rodinou, vztahy s bližními – přáteli. Některé cesty prostě skončí a na jejich konci už nenajdeme nic. Můžeme je znovu projít, ale nejdou dál budovat, nelze se jimi dostat již nikam, protože jejich životní etapa již byla ukončena. A když už jste na takové cestě, která už dál nevede a ani nikdy nepovede, protože to bude pořád jedna jediná ta samá cesta. Spíme a v dálce čeká svět a síla rozumět, všem svým dlouhým cestám, na kterých prohráváme, vyhráváme nebo třeba remízujeme. Život je riskantní. Můžeme zkrátka prohrát. Prohry ale nenalézáme během naší cesty. Prohry JSOU naše cesta. Musíme jít přes ně, ať jsou jakékoli, i nestravitelné. Silný není ten, kdo nikdy nepláče. Silný je ten, kdo se po nečekané ráně pořádně vypláče, pak VSTANE a jde opět bojovat za to, čemu věří.
„Jdu po cestě života, je klikatá a vlní se, občas se dost zamotá a člověk v ní ztratí se. Co se stane v příští chvíli, co nás v životě čeká? Než dojdem až k svému cíli, bude to pěkně dlouhá štreka.“
Hotovo, dopsáno, řečeno, posláno dál. Inspirace přichází odevšad, někdy to může být vztek, někdy smutek, někdy přesvědčení, že prostě máte pravdu vy a ne ten druhý, jindy zase samota, či nezměrné štěstí, láska, výhra, ale třeba i ta příšerně vlezlá prohra.
Neprohrála jsem. Jen jsem dospěla. Možná stále nevím co chci a možná vám to tak nepřipadá ze všech těch mých řečí. Dozvídám se na sebe spoustu věcí a postřehů. Je zajímavé, jakým pohledem vás sledují ti, kteří pročítají slůvko za slůvkem, ale zbytek jim je cizí v porovnání s těmi, kteří pročítají slůvko za slůvkem a zároveň dokáží přečíst i vaše myšlenky a pocity. Přečtou si vaše psaní a hned jsou schopni vydedukovat si, jaká že situace se za tím skrývá, a kde že je vlastně zádrhel. Moc pěkné, zajímavé. Díky!
Přeji mnoho úspěšných cest mí blízcí, přátelé, známí i neznámí.
K