Když svět Ti natáhne dlaň
Ahoj,
úvodem bych zmínila krásná slova jedné krásné české písničky, kterými jsem se v dnešním článku inspirovala, avšak nebylo by to takové, kdybych vám všem neměla co sdělit o minulých několika dnech.
"Když pod stromem stín je past, tvé pocity chtěj Tě zmást, pak záleží, kdo odolá. Když svět Ti natáhne dlaň a vyzve Tě - pojď a vstaň, je přátelství tím, kdo zavolá. "
Nebylo by tomu jako obvykle, kdyby moje předešlé dny nevydaly na knihu. Kdo chce, udělá si život pestrý, kdo nechce, nechť pozoruje svoji šeď. Většinou píšu pozitivní věci, věci takové, které mohou ovlivnit mysl mých čtenářů a přátel, známých, rodinných příslušníků. Ne vždycky ale promlouvám k vám všem tak zpříma jako se na to chystám dnes. Učím se. Poslední rok se hodně učím. Sama na sobě. Poznávat se, reagovat, chápat více druhé, snažit se porozumět jim, ale především sama sobě, akceptovat je, respektovat. K povolání psychoterapeuta tohle prostě patří. Občas jsem se ptávala sama sebe, jak to takový psychoterapeut může vše zvládnout. Je to taky jen člověk a ne bůh. Nese si na zádech svá břímě a ještě si nese břímě všech svých klientů a pacientů. Jak jen tohle zvládá?
Důležité otázky si klademe každý den. Pro mě byla tahle ale obzvláště podstatná. Nepřipouštěla jsem si přímé odpovědi, myslela jsem, že psychoterapeutický výcvik udělá z člověka "boha" ! Samozřejmě obrazně řečeno. Ale potom se stalo moc věcí, událostí, v mém životě se objevili noví lidé, staří odcházeli, pořád dokola. Neustálý koloběh ztrát a nových přátelství, neustálý koloběh upevňování vztahů a poznávání, kdo opravdu za co stojí. Někteří byli lhostejní vůči všemu a raději se otočili zády ve chvílích, kdy jste je potřebovali. Jiní byli zaslepeni závistí či záští. Další tu prostě jen netečně postávali a dívali se, na pomoc přišli až tehdy, měli - li jste se hůř než oni sami, aby mohli sami sebe uklidnit, že někdo je na tom stále ještě o něco víc hůř. A někteří byli zase tak moc neodbytní, a tak moc uvědomělí, že si mysleli, že mohou vyřešit život někoho jiného tím, že za něj rozhodnou, co je správné. Posledních pár let odešlo z mého života mnoho lidí. Někteří mi chybí, někteří naopak vůbec. Ani jedné ztráty a ani jednoho nového přátelství však nelituji. Každý mě obohatil nějak jinak. Stále se sama sebe ptám, zda dojít k něčemu takovému opravdu může člověk až tehdy, upevní - li svoje názory a myšlenky v nějakém zakotveném rámci. Až se vyprofiluje jako opravdová osobnost s vlastními názory, postoji, stylem a přestane se zamýšlet nad tím, jak se zalíbí ostatním. Poslední dny mě naučily novému poznání. Znala jsem ho. Věděla jsem, že existuje, ale stále jsem měla pocit, že musím svým povoláním a tím, čemu se věnuji, zachraňovat všechny ostatní. Ale kdo zachrání mě?
Jsou dny, kdy jedu domů, dívám se do zamlženého okna přeplněného autobusu a hlavou se mi honí myšlenky o jiných lidech. Jak řešit jejich problémy a krize ? Jak jinak než tím, že jím pomůžu se dostat hlouběji k jejich problémům. Jak jinak než "léčbou slovem", úsměvem, podanou rukou, nasměrováním, pozitivní motivací? Jak to sakra ti terapeuti dělají, že tohle zvládnou? Jednoduchá a stručná odpověď.
NIKDO NENÍ ZODPOVĚDNÝ ZA ŽÁDNOU LIDSKOU BYTOST KROMĚ SÁM SEBE.
Brzy mi bude pětadvacet let. Říkám brzy, protože půl rok v životě nic neznamená. Ani rok, ani dva, tři, pokud v nich najdete alespoň kousek něčeho, co vám dělá radost. Nemusí být nutně šťastný každý den. Šťastný je ten, kdo si štěstí umí vykouzlit sám. Stejně tak jako silný není ten, kdo dokáže pouhým slovem srazit někoho na kolena, ale jen ten, kdo dokáže pouhým úsměvem postavit někoho na nohy. Silný je ten, kdo se silným cítí.
Chtěla bych poděkovat všem těm, kteří se ke mně nikdy neotočíte zády. Všem těm, kteří v mém životě hrajete velkou roli, obrníte se vždy trpělivostí a nasloucháte mi. Všem těm, kteří jste tu ve dne v noci.
Michaela, Petra, Dominika, Jakub, Petr, Kateřina, Květuše, Jiří, Pavlína, Zdeněk, Ondřej, Lukáš, Hana.
Všechna tahle jména se z nějakého důvodu neodmyslitelně zapsala do mého srdce a zůstanou tam navždy.
S láskou,
K