Přes překážky ke hvězdám

Zdravím Vás, tentokráte ne po příliš dlouhé době.

Asi se divíte, že i v čase shonu píšu. Co by ne. Dělám dostatek pro to, čeho chci dosáhnout, a tak není důležité, kolik času odkrojím pro svoje záliby, třeba  pro napsání článku.

Musím říct, že dnes jsem četla něco, co mě utvrdilo v tom, že člověk opravdu může být šťastný jen tehdy, je – li sám sobě zrcadlem. (- li , to je příklonka, že ? – no nedivte se, učím se na státnice z češtiny a tohle –li mi jednou dalo pěkně zabrat!)

To, jak se chováme my, se v našem životě zrcadlí. Lidé jsou k Vám takoví, jací jste vy k nim. Když nepřejete Vy, není přáno ani Vám. Když závidíte Vy, není Vám co závidět a když kopete kolem sebe, ubližujete tím zase jen a jen sobě, protože nikdo nechce mít kolem sebe negativní lidi.

A když už jsme u zrcadlení, tak by bylo asi dobré podotknout, že Vaše tělo také zrcadlí to, co mu děláte. Možná že je pro někoho z Vás důležité si tohle uvědomit. Ale dnešní článek nepíšu jen kvůli tomu, abych Vám sdělila všechny tyhle věci, ale také s Vámi chci sdílet něco, co se přesně podobá mému životnímu krédu. Ne úplně stoprocentně, protože to by byl životní plagiát ! Ale odcitování Jana Wericha nikdo za plagiát považovat nemůže. A přesto jsou pro tento článek ta slova tak důležitá! A navíc – chci je tu mít uchovaná navždy! Ode mě je to  pro dnešek všechno. Ale číst rozhodně nepřestávejte!

„Na jedno jsem vždy věřil. Že nás pánbůh udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý. Jeden je krásný, anebo poďobaný od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne, a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili.

Všechny nás nakonec odvezou. Jinými slovy, všichni jsme smrtelní. I nesmrtelní. Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život.

Nikdo si nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná že toho má víc v makovici, možná že nosí lepší košili, že má šikovnější ruce, možná že má větší bicepsy.

Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc. Tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí.

Jenže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti z lidí, kteří mají rádi lidi.

Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a jediný recept na štěstí a to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, pro Stalina, pro Trumana, pro celý svět.“

~ Jan Werich

S uctivým pozdravem a přáním všeho dobrého,

K