Lidská slabost aneb poděkování mým rodičům a blízkým
Dnes byl zvláštní den, kromě oslav výročí k sedmnáctému listopadu se celý svět neustále bavil o teroristických útocích a dohadoval o tom, čí názory jsou špatné a čí dobré. Opět z toho nevyšel žádný kloudný závěr, protože se lidé rozdělili na pár skupin, v jejichž čele jsou ti, co chtějí všem pomáhat a ti, co nechtějí pomáhat nikomu – jen sami sobě. Ale o tom dneska fakt ne. Dneska trochu od podlahy o lidské slabosti. Ale ne o takové, která bude mít spojitost s tématy popsanými výše, ale taková ta naše, kterou si sami uvědomujeme, a kterou hledají naši nepřátelé a lidé, kteří nám nepřejí nic dobrého, aby mohli zasadit ránu.
Párkrát se mi stalo, že mě někdo zradil. Kamarádka, kamarád, přítel, přítelkyně, kdokoliv. Znáte to určitě taky. Někdy to čekáte, jindy zase vůbec a vždycky to bolí stejně. Čím jste starší, tím více se máte na pozoru a čekáte, až zase někdo udeří někam, kde to nečekáte. Jenomže…
Snížit se na úroveň někoho, kdo chce mít to nejlepší, být tím nejlepším a kdo vám díky tomuhle přístupu vlastně nesahá ani po kotníky, nemáte zapotřebí. A protože jste byli nějak vychováni a k něčemu vedeni, je vám občas z dnešního světa smutno. DĚKUJI SVÝM RODIČŮM – hlavně mamince, BABIČCE, NEJBLIŽSÍM LIDEM Z MÉ RODINY za to, jak mě vychovali. Za to, že ze mě udělali člověka, který je slušný, ochotný pomáhat druhým, člověka, který se nenechá zaslepit penězi, záští, závistí a nenávistí – ač někdy pociťuji tyhle pocity, ač se někdy začnu chovat jako ne úplně dobrý člověk, dokážu se z nich rychle vymanit. Člověka, který nepotřebuje být nejlepší ze všech, který nepotřebuje nikomu nic dokazovat, člověka, který má své zásady, svou hodnotu a je takový, jaký být chce. Dali mi do vínku jít si za svým snem, i když to občas skřípalo, protože rodiče chtějí pro své děti to nejlepší a občas se nechají i zaslepit. Ukázali mi ale i to, jak se chovat nemám a tím mi pomohli stát se ještě lepší. A ačkoliv mám spoustu chyb a nedokonalostí, tak srdcem jsem to pořád já. A slabost? Tu svým nepřátelům nikdy neukážu, protože mám svou hrdost. Ani vy byste neměli! Maminka mi vždycky říkala: „Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj!“
Dnes jsem se přistihla, jak ze mě srší nenávist, jak pociťuju vztek a zášť vůči někomu, kdo mi vlastně nesahá ani po kotníky. Je smutné, že lidi si musí dokazovat svoje přednosti na druhých. Přitom je to škoda. Kdyby místo intrik, pomluv a podobných věcí každý jeden člověk našel svůj smysl a cíl, to, proč se narodil, na světě by možná bylo líp.
Všechny Vás srdečně zdravím
K
Jestliže někdo závistí se unést dává, když u někoho velkou hojnost uviděl, své vlastní vnitřní bohatství tím vyčerpává, jako kdyby tím i sám sobě záviděl.