Motýlí dotek
Motýl je jako sen. Prchavý, neuchopitelný, lákavý ve své něžnosti a vzbuzující touhu v barvách a kráse, jichž je nositelem. Je do jisté míry živoucí metaforou našich tužeb a představ o kráse života. Tyto krásy se mihotavým pohybem třepotají okolo nás. Někdy velmi blízko, zdánlivě na dotek, když se je snažíme zachytit, přesto opakovaně máchneme rukou do prázdna. Dlaně nám zůstanou prázdné a přichází pocit zklamání , že jsme nezískali to, co se tak lákavě mihlo v naší blízkosti. A pak jednou se nám podaří motýlka chytit. Pevně ho sevřeme v rukách, aby nám neuletěl. Ale když ruce otevřeme, naskytne se žalostný pohled. Nejen, že motýl má setřený pel ze svých křídel a tím pádem už jeho barvy nesvítí, ale může mít i křídla zlomená. Tím chycením a pevným stiskem jsme ho odsoudili k zániku. Nechceme být touto skutečností konfrontováni , a tak polámaného motýla štítivě odhodíme a jdeme od něj pryč. Děláme, že se to nestalo. Nepřipomíná vám to něco? Je to stejný proces, jakým zacházíme se svými touhami a myšlenkami. Pokud se jej budeme snažit ovládnout silou, nikdy nebudou mít šanci na život. (Klímová, 2016)
Ještě že lidská křídla nejsou tak snadno zničitelná, a tak snadno odsouzená k zániku. Výhodou nás lidí je, že můžeme ovládat svoje činy, myšlenky, pocity a dokonce celý svůj život. Vždycky máme na výběr. Jednou je to chyba, podruhé už je to volba. Někdy je ale těžké poučit se z vlastních chyb. A někdy je těžké odpoutat se od svých emocí a změnit tu - doposud - podle vás nejdůležitější část života. Někomu jste věnovali čas a city a on se pak otočil zády a jakoby nic odešel. A když už jste si mysleli, že je vše v pořádku, vrátil se a pevně vás stiskl a vrátil vás tím stiskem zpět na místo, ze kterého bylo tak složité se odpíchnout.Ale vy jste to dovolili, a tak vám život potřeboval udělit další lekci, daleko horší a intenzivnější. Protože podruhé už je to volba. I potřetí, počtvrté, podesáté. Vstup do stejné řeky je vždycky jen ta hloupá VOLBA. Je potřeba to uvážit.
Jenomže to by nebyl život, kdyby nepřinášel lidem do cesty překážky. Stejně tak jako překážkou pro motýla je člověk, ničitel přírody, tak je i člověk překážkou pro dalšího člověka. Vtip je v tom, že my to můžeme změnit, ale motýl už ne. Jsme na tom tedy lépe než motýl.
Jedna skvělá autorka - výše zmíněná - napsala: "Mám chuť polemizovat s klasiky. S těmi, kteří se ve své nostalgické velikosti celá století vyjadřovali k lásce s tragičností, dramatičností, sentimentem, bolestí a zhrzeností v duši. Wilde, Lenon, Zola, Shakespeare, Maugham, Ginsberg a další. Všechno velikáni slova, kteří "milovali", trpěli, ignorovali, klamali, snad stejně jako my."
Je jasné, že láska se nemění. Nemění se ani to, jak lásku prožíváme. Láska nejde s dobou. Láska jako cit určitě ne. Takže ať se podíváme kamkoliv, ať si přečteme jakékoliv dílo o lásce, vždycky bude - minimálně s ohledem na ten daný cit - nadčasové!
Stejně tak jako je láska volbou, tak je i život volbou. Každý krok, který uděláme bez ohledu na to kým jsme, komu jsme se narodili, jak moc jsme zvláštní pro okolí či jak moc cítíme něco nepopsatelného, každý tento krok nás dělá takovými, jakými jsme doopravdy, jakými být chceme. Nenechme se udolat negativními emocemi, domnělými geny, negativními lidmi, kteří nás neustále budou přesvědčovat o tom, jak něco nejde nebo jak je něco nemožné, případně jak na něco prostě nemáme a nezvládneme to. Nenechme se zastavit, nenechme nikoho, aby nám ukrojil kus života tím, že nás stahuje sebou na svoje nerozhodné dno, ze kterého se po čase velmi špatně vrací zpátky k nebesům, protože propast je stále hlubší a hlubší. Nenechme ze sebe udělat někoho, kým nejsme.
Učím se. Pořád dokola. Myslím, že už tak potřetí píšu o jakémsi návratu. Do reality, na zem. Do duhového světa plného 85% pohody a práci na zbylých 15% procentech spokojenosti, která tu stále je a bude vždycky, dokud budu sama sebou a dokud nedokážu všechno to, co si předešlu. Velká ctižádost je totiž vlastností velké povahy, jak pravil Napoleon. A slabý je jenom ten, kdo v sebe ztratil víru a malý jenom ten, kdo zná jen malý cíl, jak pravil Svatopluk Čech. Samí velcí lidé, tak inspirativní, tak jiní, přesto tak velké vzory, že jejich slova můžeme používat i dnes.
Tak je to tu znovu. Při založení těchto stránek v prvním článku. Někde uprostřed a teď i na samém konci (nikoliv myšleno tak, že končím s psaním, ale tak, že je to prozatím poslední aktuální článek (budou přibývat, jen možná pomaleji, protože já si malé cíle nekladu)). Jsem zpět. Nepragmatická, sentimentální, zářící, barevná, sem tam možná zvláštní, životem poučená, láskou zkoušená, "přáteli" otlučená, stojící na svých nohou s vyznáním optimisty. Do třetice všeho dobrého i zlého. A naposled. Bez slibů a řečí.
Doufajíc, že vám tenhle článek zpříjemní den a vnese trochu světla do života!
Protože začínat od začátku je vždycky krásné!
S láskou,
K