Přes překážky ke hvězdám

Po třech měsících usilovného přemýšlení nad jedním problémem jsem se rozhodla, že vám napíšu článek, který by konečně mohl uspokojit většinu lidí.

Není to moc dlouho, co přišel můj blízký člověk a jednou větou shodil bombu na náš společný svět. Byla to těžká rozdílnost názorů, co bylo tou bombou. Je to asi jako když šly prezidentské volby do finále a národ se dohadoval o tom, jestli volit Karla nebo Miloše. Jedni nosili placky s nápisem „Volím Karla“ , „Miloš mi prdel“ a podobně. Ostatní volili Miloše, takže placky taktně vynechali a prostě mlčeli. Alespoň tak mi to připadalo. Většina mých přátel na facebooku situaci vehementně řešila a nikdo nedokázal uznat to, že i druhá strana by v něčem mohla mít pravdu. Prostě když mám pravdu, mám jí, rozdílné názory nejsou brány v potaz, protože ten naproti nám je idiot a pravdu mám prostě já, tak a ne jinak. Ale jsou to právě rozdílné názory, které utváří jakousi „společenskou inteligenci“! Alespoň si to myslím. A takových hádek, které se řeší na sociálních sítích a rozdělují náš národ na dvě poloviny je hned několik desítek, možná i stovek – myslím těch profláklých. Jestli můžeme dát děcku pohlavek nebo ne, jestli rodit v nemocnici nebo doma, jestli je prezident vůl, nebo borec, proč nenosíš placku Je suis Charlie, jak můžeš mít rád Landu, Krause, brát, či nebrat uprchlíky?

Občas sleduji diskuzní pořad Michaely Jílkové. Proti sobě stojí vždy dva tábory. Pořad trvá celou hodinu a ještě jsem si nevšimla, že by se stalo, že by někdo z jednoho tábora přesvědčil někoho z tábora druhého. Prostě to nefunguje. Každý má svůj názor, za kterým si stojí, někdy ho ani neumí pořádně racionálně vysvětlit, hlavně, že má pocit, že to co tvrdí je správné.

Za tohle všechno může jakási selektivní hluchota a etnocentrismus.

Selektivní hluchota znamená, že slyšíme jen to, co chceme. Posloucháme ne to, co druhý říká, ale co si myslíme, že říká. Etnocentrismus je přesvědčení, že naše vlastní přesvědčení, je nadřazené všem ostatním.

Taky máte pocit, že Zemanovci jsou primitivní vidláci? Nebo naopak to, že Praha a „mladí těžce světaznalí“ – tak moc chtějící Karla jsou povrchní a hloupí? Přesně o tom mluvím. Proč neposloucháme argumenty druhých? Proč se každý držíme své vlastní myšlenkové mapy? Jednoduše proto, že tu nám do mozku vyrývají naše myšlenky, vzpomínky a zkušenosti, podle kterých pak vypadají i naše přesvědčení a rozhodnutí.

Přijmout jiný názor je těžké.

Hluboké názorové shodě by se dalo asi říkat přátelství. Když se s někým shodnete jen napůl, taky jste ještě ochotní se s ním stýkat a občas bavit o tématech, která máte společná a shodnete se na nich, ale pak je tu ještě taková jedna věc a to je schopnost vyjít i s lidmi, se kterými se názorově naprosto neshodujete. Neznamená to, že musíte vyjít s každým babcem, troubou, idiotem nebo s člověkem, který vám je opravdu neskutečně nepříjemný, ale znamená to, že jste ochotni se s většinou lidí snést.

Když se chceme s někým názorově odlišným domluvit, je dobré vypínat emoce. Když totiž používáte emoce, většinou nevydržíte ustát tlak z druhé strany, který se vám mermomocí snaží vnutit ten svůj názor a přesvědčit vás o opaku toho, co si sami myslíte. Pak se stane to, že se i s nejlepším přítelem pohádáte, naštvete se na sebe a přestanete spolu mluvit. Příklad – mám blízkého člověka – nenávidí Romy – nestydí se za to, tvrdí o sobě, že je rasista. Já tomu nerozumím. Znám spoustu slušných Romů a razím heslo, že ne vždy je třeba je házet do jednoho pytle, ač se mezi nimi najdou tací, kteří nestojí za nic. Taky jsme se na sebe už naštvali a nehodlali se na to téma dál bavit, ale to je chyba.

Kdybyste se snažili s tím druhým mluvit, a hodili po něm místo vykřičníku otazník, možná byste se dozvěděli, že je třeba z Chomutova, že dostával jako malý často nakládačku od romských kluků a že mu pokaždé ukradli svačinu. Nebo že ho dvakrát okradli, či obtěžovali romské skupinky, což je úplně jiná zkušenost než ta vaše, kdy se setkáváte se slušnými Romy. Každý jedete dle své myšlenkové mapy, čerpáte ze svých vzpomínek a zkušeností.

Prakticky pokaždé vstoupí do takových rozhovorů emoce, ale když se naučíme víc poslouchat a snažit se pochopit, máme šanci něco změnit.

Je tedy dobré se bavit i s lidmi, kteří nesdílejí vaše názory, protože jinak si notujete mezi svými a nikdy se nedozvíte nic nového, jen se utvrdíte v tom, že druhá polovina národa volící toho, koho jste nevolili vy je banda idiotů a donutíte tu stejnou polovinu národa, aby si totéž myslela o vás.

Nechme si svůj názor, ale nechme ho i druhým.