Přes překážky ke hvězdám

 Zdravím všechny, kteří mi zůstali věrní.

Dnešní článek bude zase z jedním, nad kterými se musí zamyslet každý, kdo jej dočte až do úplného konce.  Bude totiž o očekávání. Někdy život marníme zbytečnostmi a věcmi, které nás ovlivní natolik, že si sedneme do kouta a jen čekáme. Problém je, že se vůbec nic nestane a my zůstaneme u toho čekání, které bude delší a delší a čas nám bude plynout nesmyslně mezi prsty. 

Totiž – nemít očekávání lze jen těžko. Jsou spojena s našimi plány do budoucna a bohužel jsou také největší překážkou. Jak to zařídit, aby nebyla? Zkuste méně plánovat a více žít. Zlaté pravidlo dnes už  nejen východních filozofií říká: „Jen tady a teď!“ V podstatě tak znemožňuje očekávat a učí, jak prožívat současnost. Není to jednoduché, ale zkuste to, uleví se vám. I když je třeba přítomný okamžik příšerný, je důležitý proto, že žít teď a tady je jediný způsob, jak ho změnit. Nenechat se jím vláčet a nebýt jeho pasivní obětí – jen to vede ke změně!

Jedním z největších problémů lidského života je podle současných filozofů fakt, že nechceme nic zařizovat, ale chceme, aby se nám věci prostě děly. Spoléháme na „zázraky“, bohužel toto spoléhání se je naprosto neopodstatněné, protože zázraky se nedějí – každý jsme jen strůjci svého vlastního štěstí.  Většina lidí podvědomě touží  po tom, aby nebyli odpovědní za svůj život oni sami, ale někdo jiný – například náhody, hvězdy, osud, vesmír! Pak ale logicky žijeme už jen v očekávání, ať už věcí pozitivních nebo nějaké blížící se katastrofy. Jenže ani jedno z toho není život. Naučme se přijmout fakt, že zodpovědnost za svůj život máme hlavně my sami. A že opravdu platí: „Jaký život si uděláte, takový ho budete mít!“ Abraham Lincoln říkal: „Nejlepší cesta, jak předvídat budoucnost, je ji tvořit.“

Lidská očekávání souvisejí s přesvědčením, že máme na něco právo nebo s pocitem, že jedině naše představa o tom, jak by věci měly být, je správná. Když jsou pak jinak, jsme ublížení. Na falešné očekávání funguje jenom životní realismus a schopnost dokonale poznat sebe sama a skutečnost kolem nás! Sebereflexe se nedá naučit za týden, je to proces, který s námi půjde celý život. Podstatou tohohle procesu je schopnost pozorovat, my však děláme stále opak – spekulujeme, moralizujeme, bagatelizujeme a neustále se litujeme.

Očekávání je dvojí: buď se připravujeme na katastrofu nebo žijeme v neustálých nadějích. První má často podobu sebenaplňujících se proroctví – „říkal jsem, že se mi to nepovede…“, druhá podobu pohádkového snění, které blokuje realistické myšlení. Pokud něco chceme nebo nechceme, je dobré investovat všechnu energii do toho, abychom toho dosáhli. Jestli chceme být v životě spokojení, zapomeňme na to, čím se zabývají druzí. Zabývejme se jen tím, co souvisí s námi samými. Není to sobectví, je to realita života. Navíc tímhle (ne)očekáváním dosáhneme toho, že všechna „očekávání“, ať už pozitivní nebo negativní, budou rázem automaticky menší – až do doby, než vymizí úplně a my dojdeme k jedinému závěru –prožili jsme šťastný život!

S láskou,

K