Počátek moudrosti je zbavení se pošetilosti
Snad se to opravdu zdá pošetilé, že několikrát za život ztrácíme sami sebe. A několikrát za život zopakujeme nespočet chyb, o kterých víme, že je děláme, ale o kterých i víme, že je dělat nemáme. A stejně do toho jdeme. A nejlépe bezmyšlenkovitě rovnou po hlavě. Musíme si nabít hubu stokrát nebo tisíckrát, abychom už konečně pochopili? Nebo nepochopíme nikdy a žijeme proto, abychom neustále dokola opakovali ty stejné chyby a zapsali se tím snad i do dějin? Byla jednou jedna žena – Johanka z Arku jí říkali – či Panna Orleánská nebo Jeanne d´Arc – ona je vzor,kacířka vs. mučednice, která byla posléze prohlášena za svatou a to už jí nikdo neodpáře. Velké činy – velké věci – velké a mocné vzpomínky. Počátkem moudrosti je zbavení se pošetilosti. Měli bychom si dát pozor s kým se nám nejvolněji dýchá, s kým z ní náš hlas nejjasněji a podle toho bychom si měli zařídit život.
Jsem zpět. Trvalo necelý měsíc, než jsem našla odvahu vepsat něco, co by opět „změnilo“! Nejen mě nebo jedince, ale celý svět. Jen pár slov a může se změnit úplně všechno. Konám dobro, hromadu dobra, ačkoliv si to plně neuvědomuji – možná až dnes. Zapomínám na to konat dobro na sobě. Sama pro sebe. Není to vůbec sobecký čin, ba naopak, možní i hrdinský, přiznat to takhle otevřeně veřejně. Chvilku bych možná měla posečkat, než to zveřejním. Ale proč ?
Co když nám déšť spláchne úsměv v záplavách? Co když každou slzu, kterou v životě promarníme prostě ztratíme a pak už nebude dostatek slz na vyřešení opravdových problémů? Protože slzy léčí. Vše skončí, vše zlý -až přijde čas. Až projdeme hurikánem a noc se stane ránem, my půjdeme spolu vstříc všemu, co může jen stát, a zlá bude ta cesta, i kdyby při nás nestál.
Jsme tu sami za sebe. Jen občas máme možnost podat druhým pomocnou ruku, ale ne každý to udělá. Viďte?
S láskou a omluvou za dlouhé prodlení K