Pomíjivost života
Zdravím Vás, moji milí příznivci, nepříznivci, Vy, co mi přejete úspěch i Vy, co se užíráte doma na zadelích závistí. Nedá mi to, abych nepřipomněla: „Jestliže někdo závistí se unést dává, když u někoho velkou hojnost uviděl, své vlastní vnitřní bohatství tím vyčerpává, jako kdyby tím i sám sobě záviděl.
Stává se nám mnoho věcí. Příjemných i nepříjemných. Mně se dnes stala jedna taková velmi nepříjemná. Jsem ale ráda, že už je to za mnou a budu se už jen usmívat a radovat z toho, že to pominulo. Však jedna nepříjemnost je ještě přede mnou, ale o tom jindy.
Dnes jsem četla zajímavý článek o pomíjivosti života. Byl to rozhovor s profesorem, kterého mám na jeden předmět na lékařské fakultě a jehož povolání je zároveň kromě profesora také hrobník. O jeho dalších „povoláních“ ani nemluvě. Článek o něm si můžete přečíst, vložím ho na konec tohoto článku jako odkaz.
Pomíjivost života. Zvláštní slova, spojení, říkejme tomu jak chcete. Uvědomili jste si někdy, jak je život pomíjivý? Jak snadno se dá život ztratit a jak snadno ho můžete ztratit, i když nejste staří a nemocní? Dodnes jsem se bála na tohle téma přemýšlet a už vůbec by mě nenapadlo, že o tom budu něco psát. Ale nedá mi to a protože v poslední době se nehezkých věcí děje možná a moc, měla bych podotknout, že život náš i životy druhých jsou to nejcennější, co máme. Tady je to poměrně vyrovnaný boj. Možná až přitažené za vlasy, ale pokud Vás zrovna někdo nezavraždí, tak můžete být bílý, černý, tlustý, hubený, chytrý, hloupý, malý, velký, doktor, prodavačka, člověk, zvíře, muž, žena, muslim, katolík, lesbička, gay, heterosexuál, atd. – vyjmenovat bych toho mohla do aleluja, v tomhle případě jsme si ale všichni rovni.
VŠICHNI MUSÍME JEDNOU ZEMŘÍT!
Proto bych nebrala na lehkou váhu ani osobní život, ani životy jiných.
A nebylo by hezké přemýšlet a bavit se o tom, jako kdyby to bylo uplně normální a v pořádku? Protože je to úplně normální a v pořádku, jen je to tabuizované téma, do kterého se nikomu nechce. Asi ani těm nejotrlejším z nás.
Avšak, pokud o životě přemýšlíme jako o něčem pomíjivém, můžeme o smrti mluvit prakticky kdykoliv a když si během života promluvíme s blízkými o tom, že chceme, aby na našem pohřbu, at už je kdykoliv, tancovali třeba dupáka, mohlo by to trochu odlehčit tu bolest ze ztráty blízkého. Protože bychom pak alespoň věděli, že ten blízký chtěl, abychom se smáli a bavili i v takové chvíli a vzpomínali jen v dobrém.
Otázkou je, jestli to fakt není trochu moc? Co myslíte VY?
S pomíjivou láskou
Vaše K
.
.
.
.
odkaz: http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-hrobnikem-sejvlem-d20-/domaci.aspx?c=A140918_145406_domaci_zt