Roční výročí článku (8.4.) a rozuzlení
Nyní tou myšlenkou znovu začínám. Posunuji realitu kousek dál. V archivu na straně sedm.
Když jsem napsala svůj úvodní článek o návratu a rozlitém kakau, tušila jsem, že brzy budu psát další, ale, že to bude tak brzy, to mě opravdu nenapadlo. Možná je to útěk od všední reality, ale co je jisté, je to něco, co potřebuji. Dnes je osmého dubna. Osmička je moje šťastné číslo. Taky dnešní den byl šťastný.
Uvědomila jsem si, co je potřeba. Co přesně chci. Cestou domů jsem si pročítala v autobuse knihu s názvem „Konec prokrastinace“ a dočetla jsem se tam tato slova: „ Pomyslný bič, který nad námi visí, nám často znechucuje to, co děláme… - mohou to být rodiče nutící své děti dělat předem vybraný koníček nebo studovat jimi zvolený obor.“ (Z vlastní zkušenosti mohu říct, že něco takového je opravdu těžce demotivující.)
A opět jsem se dostala do fáze, kdy jsem si neustále opakovala, že nechci dělat to, co mě nebaví a naopak chci dělat to, co mě baví. Zní to vcelku snadno, ale dojít k tomuhle závěru mi trvalo pár let. Ale lepší pozdě než nikdy. Navíc ještě určitě není tak pozdě. O to víc mě ale rozčílilo (obrazně řečeno – snažím se zachovat si klidnou hlavu, protože je to prostě lepší!), když jsem se po dnešním skvělém dni, který jsem z poloviny strávila ve škole pro sluchově postižené, vrátila domů celá nadšená a opravdu jsem se cítila skvěle, úsměv na rtech by mi zničilo máloco, či málokdo. A najednou se ozvalo: „Ty jsi nadšená zase z té specky že?“
Po kladné odpovědi přišlo hloupé: „ Ale se speciální pedagogikou nikdy nebudeš mít dost pěnez, nic si nevyděláš a budeš živořit…“ Prásklo to do mě jak blesk z čistého nebe. Ale ono to vážení moji milí pokračovalo: „ Francouzština, to je prostě něco, málokdo ji umí, nemusíš jí jen učit, můžeš překládat a budeš mít třeba jednou hromadu peněz.“
Zvláštní je, že aniž bych to tušila, psala jsem přesně o tomhle v předchozím článku. No není to krása? Dospěli jsme tak daleko, že opravdu řešíme jen peníze nebo je to vážně jen móda a potřeba v tomhle zatraceném světě, kde nezáleží už na ničem jiném než na tom, jakou výplatu si měsíčně domů přinesete. Co nějaká radost z toho co děláme ?
Neumím si představit, že bych chodila domů z práce do sice pěkně zařízeného bytu/domu s veškerým komfortem, ale totálně bez radosti a chuti cokoliv dalšího dělat. Teď si spousta z vás řekne něco ve smyslu, že klidně budete chodit domů bez radosti a „ vyvalíte“ se do přepychové vany s vířivkou a následně se „kydnete“ na nejměkčí pohovku, která se vůbec vyrábí a zajíte to kaviárem. Další den si půjdete nakoupit novou image k Vuittonovi a pak se prostě budete cítit jako BOSS! Dobře to jsem si možná trochu přibarvila, ale přiznejme si. Kolik z nás by tohle opravdu těšilo?
„Někdy jsme se narodili a někdy bohužel i zemřeme. Doba našeho života je omezená a konečná. Vzhledem k této skutečnosti je právě ČAS tím nejhodnotnějším, co v životě máme. NEJSOU TO PENÍZE, TY SI NA ROZDÍL OD ČASU MŮŽEME VYPŮJČIT, LZE JE USPOŘIT, ČI ZNOVU VYDĚLAT. Naopak co se času týče, každá vteřina, která uběhne, je nenávratně a neopakovatelně pryč.“ (viz. Již výše zmíněná kniha..)
Osmého dubna dva tisíce čtrnáct = můj šťastný, radostí a přáteli naplněný den! :)
Tisíceré díky...
dodatek: ZAMÝŠLÍM SE NAD TÍM, kam až jsem se během toho roku posunula. A opravdu, posunula. Daleko.