S díky o koncích
Ahoj, zdravím vás všechny!
Nějak netuším, čím začít, protože je toho hodně, o čem bych dnes ráda napsala. Tenhle článek bude o koncích, jak už vyplývá z nadpisu. O koncích smutných i veselých. O koncích nutných i méně nutných.
Blíží se konec mého bakalářského studia na Pedagogické fakultě. Je to zvláštní pocit. Po čtyřech letech najednou nevím, zda budu pokračovat na PedF dál. A proč to nevím? Přijali mě na magistra jinam. Někam, kam jsem ani nedoufala, že mě přijmou. A samozřejmě mě čekají nejprve státnice a přijímačky na peďák, ale nejsem si jistá, zda při úspěchu zvolit právě to. Je zvláštní, že právě v téhle době zdánlivého konce školy, končí i jedna velká a důležitá životní etapa, díky které jsem tam, kde jsem. Ráda bych tedy pár řádků věnovala NNO Barevný svět dětí a projektu Kámoš, ve kterém již dva roky dělám asistenta Velkého Kámoše. Následující školní rok bude totiž vše úplně jinak. Projekt se pomalu ale jistě mění, opouští ho lidé, přicházejí noví, ale opora doposud zůstávala. Nyní ale končí etapa i na tomhle místě. Dál netřeba tohle téma rozvíjet, nicméně je asi důležité podotknout, že věci se nám dějí z nějakého důvodu. Ale abych se vyjádřila k poslednímu půlroku. Mockrát jsem si říkala, že v BSD další rok už nezůstanu. Ani nevím proč, možná toho bylo moc i díky mému zdravotnímu stavu a osobnímu životu a možná to úplně hrozně všechno do sebe jen zapadlo a zacinkalo mi to v hlavě na nějaký drátky, který spustily všechno tohle, o čem vám teď píšu. Chci, abyste pochopili, že život je o překážkách, o nástrahách, o neúspěchu. Jde jen o to, jak moc vás to položí nebo posune dál. A vždycky je lepší volba číslo 2! NA KAŽDÝ PROBLÉM SE DÍVAT JAKO NA PŘÍLEŽITOST!
Když jsem byla na gymplu neštastná z toho, jak se ke mně lidé chovají a za koho mě mají, měla jsem už tehdy tušit, že je to moc důležité. Vnímat, že je to věc, která se ještě víc vnořila do mojí duše a prohloubila mechanismus empatie, který v sobě dle mého názoru má každý člověk, ale někteří jím pohrdají, jiní si ho neváží a další ho ani z principu používat nechtějí, protože důležité je pro ně jen to, co dělají sami. Tenkrát byla tahle zkušenost tak cenná a tak důležitá, že bych ráda poděkovala všem těm, kteří mi ublížili a ukřivdili. A i těm ostatním, kteří s touhle etapou neměli nikdy co dočinění. Ale abych se vrátila zpět v Barevnému světu dětí - vy, co mě znáte víte, co pro mě tenhle projekt znamenal a znamená. Také víte, kam směřuji, co chci dělat dál a co je můj cíl. Odrazuje mě čas toho cíle. Bude trvat dlouho, než dospěju tam, kam dospět chci. Třeba ještě deset let. Ale stejně jako se teď rozhoduji, jestli to risknu nebo jestli zabřednu, rozhodla jsem se, že zvládnu vše, co si předešlu.
Děkuji všem zaangažovaným do projektu. Díky všem, kteří si mě před dvěma lety vybrali a dali mi tak možnost tohle zažít. Díky za to, že mi lidé kolem dovolili se posunout dál. Díky každému negativnímu člověku, kterého jsem potkala. Díky poznané závisti od blízkých, díky zradám, díky opovržení, díky nepochopení. Díky Vám všem, kteří ke mně chováte cokoliv z vyřčeného, či dokonce třeba i samotnou nenávist. Posunujete mě dál. Svými pohledy, slovy, překážkami, které mi kladete do cesty vy i sám život. Díky za všechny věci, které mě formovaly a nadále formují. Díky! Jsem vám doopravdy vděčná. Pokračujte v tom, protože to mě dělá lepší!
Nic není nemožné. Cokoliv OPRAVDU chcete, to dokážete.
Má to jen pár základních pravidel. Úctu, empatii, lásku, lidskost, HODNOTY, které jsou lidem dnes známé tak málo a přesto zůstávají důležitější, než všechno ostatní.
K