Stopnu fázi pád
Všechny vás tu po dlouhé době zdravím.
Už jste si asi mysleli, že Vám nenapíšu, co? Chyba, tohle mě nikdy nepřestane bavit, ale vzhledem k nabitému programu, předstátnicovému stresu a dalším problémům jsem neměla možnost se nějak rozepisovat, a protože jsem nechtěla přidávat krátké výroky o ničem, rozhodla jsem se si dát pauzu a začít zase od začátku. Popsané listy těchto stránek mohou být popsané i nadále. Vzpomínky za nic nemohou. Když jsem tyhle stránky zakládala, pamatuju si naprosto přesně, jaké první tři články jsem napsala. Tenkrát to byl smutek, zklamání a chuť začít znova, co mě přimělo tyto stránky založit. A za ty roky se tolikrát změnil jejich design a napsala jsem tolik článků, že mi z toho šla až hlava kolem, když jsem se zpětně podívala. Ale jedno zůstalo stejné. Důvod proč píšu. Moje motto je totiž jasné – i kdyby to mělo pomoct jen jedinému člověku na světě, tak to má smysl. A tak se nebudu vracet k dobám minulým, protože ty si můžete kdykoliv sami pročíst v archivu, ale začnu zase od začátku.
Nová životní etapa se blíží. Je až neuvěřitelné, jak se všechny věci mohou změnit během jednoho jediného dne. Situace na sobě nezávislé se najednou vyřeší během pár hodin a Vám se tak otevře úplně nový obzor a nová cesta. A zrovna teď, v době, kdy mám před státnicemi a rozhoduji se, co přesně a konkrétně budu dělat dál. Příležitostí je přede mnou velké množství a zápalu do hry také. A klidně mohu zopakovat již tolikrát vyřčené – život je výsledkem našeho myšlení.
Je pro mě nyní důležité nebýt zahořklá a naštvaná. Když se Vám přihodí situace, do kterých jste se nikdy nechtěli dostat, máte sklony kopat okolo sebe a kazit tak krásné – teď už slunečné dny – všem okolo. Ale to já nechci. Pořád jsem ta stejná holka– v šestnácti pampelišková, v osmnácti tajemná a nepochopená, ve dvaceti rozjařená, ve dvaadvaceti sluníčková a ve čtyřiadvaceti všechno dohromady a navíc připravená jít dál.
Každá životní etapa mi něco dala a něco vzala. Pociťovat jsem to začala už ve čtrnácti a pociťuji to dodnes. A všechny ty problémy, které jsem měla jako teenager jsou dnes jen maličkosti, malichernosti a naprosté banality oproti dnešku. Ale berme to z té lepší strany – všechno to, co se děje teď, jsou vlastně také jen banality a hlouposti! No posuďte sami, jak se na to asi budu dívat ve třiceti ?
Je na čase stopnout fázi pád, protože chci se o svou túru vzhůru rvát. Obklopit se lidmi, kteří to opravdu myslí upřímně. A čekat, jestli se třeba někdo ze ztracených vrátí. Protože když někdo do Vašeho života chce patřit, najde si Vás.
S láskou a s přáním štěstí Vám všem,
K