Přes překážky ke hvězdám

Krásný páteční březnový večer Vám všem, moji milí!

Je tu dalších pár slov – opět asi s měsíční odmlkou, což mě velmi mrzí, ale bohužel to nějak nevyšlo jinak. Nicméně jsem zase zpět a snažím se být stále tou stejnou osobou jako doposud.

Znáte určitě takové to – když jde všechno moc dobře a jako po másle – musí se něco pos*at!

Omluvte mé vulgárnější vyjádření, však skryto jest hvězdičkou.

Přesně o tom Vám chci dnes psát. O nevzdávání se, o motivacích, o tom, že vždycky nás každý pád na zem nemusí nutně zbrzdit natolik, že už se dál nepohneme.

Ale vezměme to pěkně od začátku.

Všechno šlo zkrátka jako po másle – což jste pochopili a vyčetli i z mého posledního článku a obecně některé z vás možná irituji tím, že žiju poměrně hezký život , a že jedním z mých mott je „Jaký si to uděláš, takový to máš!“ V úvodníku těchto stránek máte pár slov, která se rýmují a končí slovy: „Mým vyznáním je optimismus.“ A takhle bych mohla vyjmenovávat milion kouzelných motivačních formulek, které jsou pro některé lidi naprosto zbytečné a otravné, ale právě tyhle formulky formují můj život k lepšímu. Nemůžete nechat bez povšimnutí tak dvě slova – formulka x formovat – to je prostě osud ne? Slovotvorně to tu asi rozebírat nemusím, i když by jistě pan doktor z katedry českého jazyka měl radost.

Ale zpět k tématu. Většinou když jde něco moc dobře, moc se nám daří a je prostě všechno sluníčkové, tak se zákonitě musí něco nějak poskákat. To je prostě život. Přece nebude život tak pošetilý, aby nás nechal být šťastnými na celé naší cestě. Moc bychom si zvykli na to, že jde vše hladce, nebylo by nic, co by nás nějak motivovalo dělat další a další užitečné a prospěšné věci – prospěšné nejen nám, ale i druhým. A navíc se říká, že všechno špatné je pro něco dobré, tak proč si to neustále neopakovat a neřídit se tím? A právě všechny ty rány, neúspěchy, nedostatky, nehezké věci a neštěstí, z nás dělají to, co jsme, kým jsme a kým dál budeme. A nikdy nic není tak zlé, aby se to nedalo vyřešit. Nevzdávejte se proto nikdy! Zatněte zuby a jeďte dál! Je to vždycky lepší, než toho nechat, a pak litovat, že jste to alespoň nezkusili!

No a já? Už už jsem to chtěla vzdát. Myslela jsem si, že je konec se vším, čeho jsem dosáhla a čeho jsem ještě dosáhnout chtěla. Ale bojovat se musí a vždycky když se vzdávám, vzpomenu si na slova jedné moudré ženy – „Když tě vyhodí dveřmi, vlez dovnitř oknem – život je boj, tak bojuj!“

A pak si uvědomíte, že máte kolem sebe také ty nejlepší přátele, ta motivace, ta podpora, kterou nám přítel dává, je úžasná. Proto bych ráda poděkovala pár lidem, kteří se mnou ve středu 2. března jakýmkoliv způsobem komunikovali. Osobně, telefonicky, smskově, facebookově – prostě jakkoliv. Však Vy víte! Je Vás víc, díky kterým se můj „černější“ den v záplavě těch barevných, stal prostě něčím výjimečným. Výjimečným v tom smyslu, že jsem si uvědomila, že nic není důležitější než upřímné přátelství a zdraví. A taky jsem si znova připomněla to, že život nemůže být jen procházka růžovým sadem – občas jsou trny potřeba, dávají nám totiž najevo, že něco není úplně správně stejně tak, jako nám to dává najevo naše tělo, když jsme nemocní. Všechno má své opodstatnění a svůj důvod.

Děkuji Vám všem.

To víte, že se nevzdám, nemám to ve zvyku.

To, co dělám, je pouhou kapkou v moři. Ale věřím, že by chyběla, kdyby tam nebyla.

S upřímným pozdravem a  s díky,

Vaše K