Touha být jiný
Čas od času upadáme do depresí a prožíváme chvíle, které bychom nejraději neprožívali. Někdy si říkáme, že je všechno skvělé, a že lepší život bychom mít nemohli. Jindy si zas v obdobných situacích říkáme úplný opak a měnili bychom snad s každým, kdo nám přijde pod ruku.
Začátek slibný, i když trochu depresivní, na nějž chci navázat hlubokou omluvou, která patří všem, kteří se již déle jak měsíc snaží proklikat k nějakému mému výtvoru a stále se tak nestalo. Možná právě osmnáctý leden vnímám jako to správné pojítko s novým rokem. Možná prostě jen proto, že tohle ČÍSLO, ani měsíc, ani roční období pro mě zkrátka už nic moc neznamená. Skoro každý článek byl založen na něčem“víc“. Teď už vím, že to víc si musíme prostě jen vytvořit ve své vlastní hlavě.
Je toho víc, co se událo, je spousta věcí, kterými bych mohla obohatit kdekoho, spousta myšlenek a spousta zajímavých i méně zajímavých životních událostí. Ve zkratkovitém stručném a možná trochu útržkovitém systému písmenek bych vám, moji drazí, mohla klidně vyjevit všechno, co se během toho měsíce událo/neudálo. Ale nechce se mi. Mimo to, že jsem vám zatím pořád oficiálně nepopřála krásný nový rok, protože toho bylo houfně všude mraky a já jsem čekala na tu správnou příležitost, kterou se vám připomenout, že ten nový rok začal a pokračuje a celkem dlouho ještě pokračovat bude. Ten starý rok mi totiž ukázal, že každý šťastně prožitý den je vzácný. Každá minuta, kdy jste s těmi, které bezmezně milujete je důležitá. Každá chvilka, delší čas, kdy jste zdraví a můžete si užívat cokoliv jen se vám zlíbí je ještě vzácnější. Náhled na život se odvíjí od různých zkušeností. Tolik jich sice ještě nemám, ale můžu na něčem alespoň začít stavět. Nejlepší, co mě v životě potkalo bylo to, že jsem konečně našla někoho, s kým si umím představit budoucnost, že jsem zároveň i našla to správné „kariérní“ k čemu se hodím. To, co bude naplňovat, můj život – ale i životy jiných – to, co bude mít smysl a pomůže i ostatním. Nebudu nikdy člověkem, který se bude kapsovat pro své vlastní přesvědčení o tom, že bohatí se mají lépe. Nebudu nikdy člověk, který se bude starat jen sám o sebe. Empatií mě obdařilo cosi, co mě tvořilo dlouhých devět měsíců, když mě ještě čekala moje matka. Empatií, starostí o to, co se děje s ostatními lidmi. Jsem za to vděčná. Ale každá mince má dvě strany.
Mnohdy moje problémy tkví jen v tom, že mě lidé vnímají jako příliš úspěšnou. Říkají mi, že mě obdivují a chtěli by být mnou. Každý úspěch je něčím vykoupen. Když jsou lidé úspěšní, daří se jim a nejsou to jen prospěcháři bez citu, není to až tak krásné, jak se zdá. Nikdy nebudou dost dobří pro druhé, ale zároveň pak mají pocit, že nejsou dobří v ničem ani pro sebe.
Je to jeden velký zamotaný kolotoč. Kolotoč radosti a smutku, kolotoč přesvědčení o tom, že jste prostě dobří a zároveň kolotoč toho, že pro nikoho není dostatečné to, co děláte, i kdybyste se přetrhli. Celý život jen brouzdáte v kontrastech a snažíte se, aby se to nepletlo dohromady. Nikdo nepozná, jak vám doopravdy je, protože máte pocit, že zatěžovat okolní svět svým nitrem je prostě zbytečné. A tahat další lidi do svých „duševních nesrovnalostí“ je prostě hloupost. A i když je na světě, někdo, kdo vás drží nad vodou, ale zároveň od sebe odhání, pořád tu je a je třeba se s tím vyrovnat. A nebo taky ne.
K