Unavena k smrti nudnou rolí
Někdy si říkáte, že už jste se konečně poučili z vlastních chyb, ale pak nakonec spadnete do stejné břečky, ze které jste se tak dlouho snažili vybrodit. No není to krása přesně si uvědomovat, jak se nedokážete ze svých chyb poučit? A není uvědomění prostě jen prvním krokem k překonání problémů a k poučení se z chyb?
Není !
Jsme omylní každý den, neustále. Chyby děláme stále dokola stejné a jen málokdy se z nich poučíme. A když už je to po tisící, sami o sobě začínáme pochybovat, jestli vůbec vlastníme mozek.
Jsem unavená, unavená k smrti - nudnou rolí, sama sebe hrát, že jsem. Taky máte někdy přesně tyhle pocity? Taky nevíte, proč se věci dějí tak, jak se dějí? A taky jste někdy v úzkých i sami se svým přesvědčením, city, pocity a prostě v úzkých se životem?
Píšu vám dnes článek ne proto, abyste měli co číst, ale proto, že pochybuji sama o sobě a o tom, jestli není právě jen jedna jediná osoba v životě tím vším, kvůli čemu chybujete. A vyvstává tu otázka, jestli za to ta osoba stojí nebo nestojí. A když už máte jasno, když už prozřete z toho krásného snu o tom, jaký by život měl být, dojde vám, že ne vždy je tak snadný, rozhodnete se napsat článek, kterým popřete všechna svá předešlá tvrzení i přesvědčení. Ale bude to jen jeden článek ze sta, který se ztratí a protože je ráno moudřejší večera a teď už zkrátka večer je, možná si po sobě tohle přečtu a nakonec kliknu na tlačítko smazat. Ale možná bych neměla, protože až mě zase popadne ta chuť napsat něco tak příšerně sebeubíjejícího, můžu prostě jen publikovat znovu tenhle článek, no ne?
V budoucích dnech budu psát střídmě, stejně tak jako ted. Již ne tak často. Jsou v přípravách články do slíbených dvou nových rubrik, ale nejdříve musí být napsané články, které chci publikovat v nějakém řádu a ne jednou za tisíc let. Dejte tomu čas. A i když mi někteří píšete, že chcete článek, berte prosím trochu ohled na to, že ne vždy přichází z hůry ta bezbřehá inspirace. Většinou se tak stává ve chvílích, kdy si prostě a jednoduše s něčím nevím rady, přemýšlím o tom a snažím se to řešit a tím vám vlastně ukazuji, jakej je život pes.
Je, nebo není středem našeho vesmíru někdo, na koho neustále hledíme skrz skla růžových brýlí, i když by bylo moudřejší ty brýle sundat ?
Odpověď naleznete každý sám v sobě. Loučím se a sypu si popel na hlavu za delší neaktivitu, která se pro příští tři měsíce zřejmě stane pravidlem. Dávám si prostě prázdniny od kvantity a raději na vás půjdu s kvalitou, protože to je mnohdy záslužnější.
Vaše K
P.S. díky za maily, nebylo jich moc, ale pár přece jen.
P.P.S Básnička pro dnešní den:
J.H.Krchovský
Unaven k smrti nudnou rolí,
sám sebe hrát, - že jsem… Chci spát
předstírám spánek, tvář mne bolí
vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád
Jak se mi zdá, nic se mi nezdá
už nemám o čem dát si zdát
na nebi bledne moje hvězda
vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád