Přes překážky ke hvězdám

Dnes jsem došla k závěru, že život je prostě neskutečně nevyzpytatelnej . Pak jsem si přečetla na hlavní stránce sociální sítě zvané facebook motto: „Život ti NEDÁ štěstí, ale PŘÍLEŽITOST, abys byl štastný!“ Zaujalo mě to, protože na každém šprochu pravdy trochu. A tak jsem začala přemýšlet. Pořád se jen honíme za štěstím a v případě, že štěstí dle našeho uvážení nemáme, stěžujeme si, že ostatní ho mají a my ne a proč že tomu tak je. Kdysi jsem psala článek, který měl být odpovědí na téma: „V čem spatřuji štěstí?“ Mou odpovědí bylo: „I v neštěstí“ A proto bych se s Vámi ráda o tento článek nyní podělila, s menšími úpravami a kurzívou vepsanými poznámkami, protože článek byl psaný v době, kdy jsem navštěvovala druhý ročník gymnázia, což je – pokud dobře počítám už několik let zpět a názorově se za ta léta velmi liší – snad jsem tedy zmoudřela. Navíc mám pocit, že myšlenka na štěstí má v našem životě úplně zbytečnou důležitost a mnohdy nám brání v tom, abychom byli my sami strůjci svého štěstí, protože jinak to bohužel ani být nemůže, tak přestaňme být naivní! Jaký si to uděláš, takový to máš. A vše špatné je pro něco dobré. Učený z nebe nespadl, a tak není důvod vidět konec světa v nesplněné zkoušce ve škole, či v nešťastné lásce, nebo v čemkoliv v našem životě. Máme příležitosti. Někdy je chytneme pevně do rukou a už nepustíme, někdy je chytneme trochu později a musíme se s nimi porvat, aby zůstaly tam, kde jsou a my byli šťastní tak, jak si přejeme. A někdy prostě příležitost jen tak uletí jako smítko prachu, ale není to proto, že my bychom byli moc pomalí nebo nevšímaví, spíš proto, abychom měli možnost bojovat a poučit se ze svých chyb. A i když Vám něco nevyjde a bude to vypadat, že jste všechny ve svém okolí zklamali, je to jen prvotní zdání, později totiž všem dojde, že na světě je x milionů možností a věcí, které je možné chtít a dělat. Takže v závěru prostě ty, kteří vás mají rádi a milují vás, nezklamete.

I v neštěstí

Mnozí lidé si říkají před důležitými životními situacemi, že jde pouze o štěstí – tohle je blbost vážení, přiznejme si to už konečně! Ale není to tak, je to o tom, jak věříme sami v sebe a o tom, co děláme. Pohled na rčení mladé dívky na jednom internetovém serveru v jejích komentářích mě rozesmál, ale vlastně jsem si z toho odnesla svoje. Bylo tam napsáno asi toto: „Přišlo ke mně štěstí, řeklo uhni a šlo dál.“ Je to k pousmání, protože je pravda, že většina z nás takto uvažuje. Spoustě lidí přijdou šťastné i maličkosti, dokáží se z nich radovat, ale spousta z nás tohle naopak vůbec neumí. Já osobně zastávám přísloví: ,,Každý je strůjcem svého štěstí.“ Všechno je jen o tom, jak to my chceme a co jsme ochotni do určitých věcí vložit, jaké úsilí chceme vynaložit. Někoho potěší maličkost, nové džíny, úspěch u zkoušky, strávené chvíle s přáteli, že napadl sníh, že venku prší, či že vysvitlo sluníčko. Každého to potěší jinak, někoho méně, někoho víc, jiného zase vůbec. Tyhle stereotypní věcí spousta lidí ani neregistruje. Čeká vás důležitá zkouška tak jako mě? Je to jen o štěstí? Mám čisté svědomí, udělal jsem pro to maximum? Každý si odpoví sám a o tom je i moje životní zkouška. Vždycky jsem uzavřela kapitolu já a matematika. Moje slova byla prostě: ,,Jsem hloupá a nemám šanci se to nikdy naučit!“ A tak se mi právě matematika stala osudnou. I sama tato ,,věda“ totiž věděla, že není nenaučitelnou – och, že by personifikace? Přeci jen vím to, co vědět potřebuju ne? Ráda píšu, čtu, v textech článků, v knihách nalézám krásné ozdoby a podoby všemožného. Ale teď zpět od téhle odbočky k původnímu článku.Ve druhém ročníku na střední škole, jsem měla koncem prázdnin předstoupit před komisi nejobávanějších profesorů na opravnou zkoušku z matematiky – no fakt nekecam a fakt teď studuju hned dva obory na Karlově Univerzitě, k nevíře že? A tohle je taky největší nesmysl,tkví v hlouposti nás lidí, posuzovat se vzájemně dle toho, kde jsme, studujeme nebo dle toho, co umíme či neumíme, vypovídá to jen o tom, jak moc hloupí jedinci se kolem nás vyskytují, protože každý máme svou slabou a silnou stránku a navíc, stačí prostě chtít a vrhnout se do toho, co nás baví, ne se nutit do něčeho, co bytostně nenávidíme nebo co nám nejde jen proto, že to okolí chce, nebo proto, že chceme mermomocí titul a spoustu pěnez –áááách! Moje svědomí bylo tehdy naprosto čisté, ano připravovala jsem se. I Přesto jsem zkoušku neudělala a nezbývalo tak nic jiného než zopakovat druhý ročník. Zas k nevíře co? Vynikám v hodně věcech, dokonce mám na některé z nich talent, když chci. Tak proč teda dělat něco, co dělat nechceme? A jsme zase u toho ! Tak moc se názorově liším od těch chvil, kdy mi bylo 16-17 let. Ano! Moje slabší stránka je odjakživa matematika a chemie a moje chyba byla jasná. Neumím to, nebudu tomu věnovat svůj volný čas, ono to nějak dopadne. Teď se shodneme s tím „sedmnáctiletým Výkvětem“, protože teď bych opravdu čas tomu, co ze srdce nenávidím, nevěnovala! Takže proto já se raduji i z maličkostí a štěstí vidím i v neštěstí. Bojujme proti všemu, co nechcete! Vítěz je ten, kdo se zúčastnil a z boje si odnesl nějaké ponaučení, ne ten, kdo vyhrál a jediné co má, je trofej! Protože tak to většinou bývá, vyhraje ten, kdo si to vůbec nezaslouží a ti, kteří by měli vyhrát mají pocit, že jim život hází klacky pod nohy! Ale v závěru jsou na to stejně lépe zúčastnění.