Přes překážky ke hvězdám

Zdravím všechny ty, kteří to ještě se mnou nevzdali. 

Když jsem naposledy psala, bylo všechno úplně jinak než teď. Vize do budoucna byly jasné, každá věc a každý krok, který jsem dělala - všechno bylo naprosto promyšlené. Dopředu jsem věděla, co bude, a co by být mělo. Ne vždycky se ale věci dějou tak, jak je chceme. Naučilo mě to nové myšlence, takové, kterou jsem ve svých představách sice měla, ale nikdy se s ní příliš nezabývala. Dost často jsem se trápila věcmi, které jsem udělala nebo naopak neudělala. Ale intuice nám vždy řekne, co udělat chceme a nechceme a podle toho volíme, tak nač potom něčeho litovat, když to tak evidentně mělo být? Ta myšlenka je prostá. Neplánovat. Většinu plánů totiž stejně život zhatí nebo překazí, což nás pak vrátí na samý začátek cesty a je jen na nás, jestli budeme chtít začít znovu a zdolávat všechny překážky. Ale je tu taky možnost setrvání. Vyčkat a setrvat se podle mě dost vyplácí. Rok sem, rok tam, čert to vem. Nikdy mi nepřišlo tak skvělé to, že neřeším čas, jako teď. No a co, tak jsem strávila spoustu času věcmi, které nakonec asi k ničemu nebyly, ale měly určitě smysl, naučila jsem se z nich něco nového a to vždycky smysl má. No a co, tak jsem prostě udělala pár chyb, těmi se člověk přece také učí. Za dva měsíce mi bude 25 let - čtvrtstoletí, jak to nazýváme my "depkaři" - ale k sakru, není tohle právě ten nejlepší věk k tomu poučit se ze svých chyb a udělat věci konečně správně? Zlomové období? Vážně? Právě teď? JO!

Když už totiž nevíte kudy kam, cítíte se prázdní, sami, cítíte, že vás vlastně to, co děláte už ani nenaplňuje, ale spíš obtěžuje, dejte si pauzu. Takovou pauzu, kterou sami uznáte za vhodnou. Já jsem si před asi čtyřmi týdny řekla DOST! Bylo toho tolik, co mě pořád vracelo zpátky na začátek, tolik věcí, tolik lidí, prostředí, myšlenky. A tak jsem si s pomocí některých mých přátel prostě řekla DOST. A zvolila si cestu "pauzy", která mě naplňuje. A samozřejmě jsem poznala i to, kdo mi přítelem doopravdy není. To je takový bonus. Ale není to zas tak, že bych zůstala jen tak sedět a přihlížela bych tomu, co činí ostatní. Činím taky, jen trochu jinak, trochu jinde, než bylo původně v plánu, pohybuji se v jiném prostředí, mám o dost víc času a začínám zase cítit radost, která se postupně vytrácela neznámo kam. Půjde to možná pomalu, ale půjde to. A v den svých 25. narozenin už budu vědět, že všechno to, co jsem udělala bylo správné na 100 %. Stále jsem na těch 85 %, ale aspoň to není nuda - pracovat na zbylých 15 % se určitě vyplatí, a pak to pořádně oslavíme! 

S láskou, vřelým pozdravem a přáním vnitřní pohody a klidu,

Vaše K