Zákon rezonance
Ahoj moji milí.
Etapa završena. Dílo dokončeno.
Ano! Opravdu je tomu tak. Když jsem Vám psala o tom, co vše mě čeká, netušila jsem, že se opravdu stane to, že Vám napíšu – ANO MĚLA JSEM ÚSPĚCH! Bakalářské studium na peďáku úspěšně dokončeno. A co bude dál? To sama nevím. Uvidíme v následujících dnech právě započatého měsíce. Je zvláštní, že některé věci trvají podle nás až neskutečně dlouho. Tak dlouho, že už ztrácíte víru, zda se někdy podaří. A najednou to vše uteče jako voda a vy stěží zamáčknete slzu nad tím prožitým časem a vynaloženým úsilím, díky kterému se vedle Vašeho jména má vyjímat ta dvoupísmenková, nic neříkající věc, díky které s Vámi výše postavení lidé začnou prý jednat lépe. Ach jo. To jsme ale pakáž na tom světě, když se vzájemně posuzujeme dle titulů, postavení a toho všeho, co je vidět navenek. A na to nejdůležitější zapomíná 90% z nás.
Už od čtvrtka mám z poloviny klid na duši. Záměrně píšu z poloviny, protože teprve teď mi začalo to správné zkouškové na lékařské fakultě , a tak si říkám, že je to z bláta do louže. Ale jsem šťastná! Jako vždycky! Protože život je výsledkem našeho myšlení, jak řekl Buddha!
„Kdybyste mohli být tím, kým byste opravdu chtěli, kdo by to byl? Kdyby neexistovala žádná omezení, žádné překážky a kdyby nebyl nikdo, kdo by vám říkal, že vaše přání jsou přehnaná, zveličelá, směšná či troufalá. Většina lidí se tím vůbec nezabývá. Proč také? Pokud je člověk přesvědčen, že stejně nemůže nic změnit, je zbytečné o tom přemýšlet. Je ovšem fatální, že právě v důsledku těchto svých přesvědčení není člověk schopen změnit svůj život, neboť tyto myšlenkové vzorce píšou scénář našeho života. Opravdové hranice existují jen v naší hlavě. Jinak se před námi rozprostírá říše neomezených možností.“ (Zákon rezonance - Pierre Franckh)
Nemožné je pouze to, co za nemožné považujeme. A tak když jsem už myslela, že je nemožné se naučit ta kvanta informací na státní zkoušky (což za normálních okolností nemožné nebývá, pokud nejste blázen, co si dá státnice tři dny po sobě a den po státnicích už začíná se zkouškovým jinde…) přečetla jsem si pár motivačních kartiček, které přímo souvisely s celou situací. Nešla jsem spát a šrotila a šrotila, protože jsem věděla, že nic není nemožné. A pak jsem vyšla ze dveří , kde se státní zkouška konala, přesvědčená o tom, že je nemožné, aby mi zkoušku komise dala, čekala, slzela smutkem, doufala, ale házela flintu do žita. A pak najednou…..
Jsem z těch dveří vyšla podruhé… Slzela radostí z úspěchu a konce toho všeho. PROTO NIC NENÍ NEMOŽNÉ! Jen to musíme opravdu chtít ! A pak to půjde!
A ještě něco… přejte a bude Vám přáno!
K