Přes překážky ke hvězdám

Ahoj čtenáři.

Ještě donedávna jsem si myslela, že nejdůležitější věcí v životě je být vždy a za každých okolností se všemi zadobře. Život mě učí, jak se chovat, jak reagovat a ukazuje mi různé směry. Pokaždé, když klopýtnu, nebo když se rozhoduji, vejde mi do cesty něco, co mi buď ukáže směr nebo mě to alespoň do budoucna o některých věcech poučí. Je tak snadné žít šťastně,  když si uvědomíme kým jsme, kým být chceme a taky to, že jsme naše osoba jsme opravdu jen MY! JÁ! A nikdo jiný nemá právo rozhodnout za nás, jak budou vypadat naše kroky a kam budou směřovat. Lidským údělem je klopýtnout, upadnout, setrvat na zemi nějakou dobu, aby byl čas promyslet, jak velký bude náš vzlet zpátky nahoru. Chyby jsou důležitou součástí našeho učení a růstu. Proto je děláme a proto padáme někdy až na samé dno, abychom pochopili, že některé věci v našem životě mají být jinak, než jak jsme původně rozhodli. Rozhodnout se špatně není chyba. Jsme zodpovědní pouze sami za sebe. Nikomu tím neublížíme, ani sobě, protože každá věc a myšlenka, která se nám stane nás má obohatit. Každý člověk, kterého potkáme, ať už špatný, či dobrý, má našemu životu ukázat, jací být nechceme nebo naopak chceme. Proto je důležité činit pozitivní změny v našem živote, i když je to třeba jen na chvíli. Nejsme bezvýznamní, ale ani důležitější než ostatní, proto nemusíme nikomu nic dokazovat, pouze sami sobě.

A ačkoliv se pár z těchto slov neustále opakuje, to je to ono. To je ten úděl, který si neseme.A protože mě dnes zase inspiroval článek ze stránek firstclass.cz ( https://www.firstclass.cz/2016/07/osud-hromosvodu-proc-bourkovy-mrak-muze-dat-jen-to-co-v-sobe-ma/2/),  a protože opět přišel na řadu ve chvíli, kdy už jsem myslela, že se vzdám, nemám jiné možnosti, než pár slov z něj použít i sem. Protože věci nám vejdou do cesty přesně tak, jak potřebné v danou chvíli zrovna jsou. 

 „Mezi zemí a bouřkovým mrakem může vzniknout rozdíl elektrických potenciálů. Překročí-li tento rozdíl elektrickou pevnost vzduchové vrstvy mezi mrakem a zemí, dojde k elektrickému bleskovému výboji, a to v místě, kde je vzduchová vrstva mezi zemí a mrakem nejtenčí. Mrak za svou výbojnost nemůže, přesto je pro své okolí nebezpečný. Sám se potřebuje bleskového výboje zbavit jeho svedením do země.“ 

V životě prostě JSOU všechny pocitové krize, letargie, beznaděje a osamělosti, kterými občas procházíme. Nikomu se nevyhýbají. O to důležitější jsou potom nablízku hromosvody. Všimněme si jich někdy na domech. Nic aktivně nedělají. Jen tam JSOU. Den za dnem. Pro případ potřeby. Nemají záviděníhodné poslání. Tak jako je těžké být skutečným Přítelem explozivního Mraku. Přitom je to jedna z nejlaskavějších a nejužitečnějších pozorností, které člověku v problémech můžeme poskytnout.

Cítit se ztraceně, to si nikdo dobrovolně nevybral. Nikdo nestojí o to, aby sešel ze své cesty. Aby zakopl a spadl. Ba dokonce aby zakopával a padal znovu a znovu. A přitom pořád neměl ponětí, kde vlastně je a kam směřuje. Aby jediné, co cítil, je: nevíra, frustrace, rezignace. Jsem nula.Jako správný hromosvod si toto musíme uvědomit. Přepětí není jen špatná nálada, „něco“, přes co se dá jednoduše přenést a lusknutím prstu se cítit jinak. Je to peklo, kterým se musí projít. Nevolejme na člověka, který je pro nás důležitý, PROČ tohle prožívá. Nedělejme nic pro to, aby se v pekle ještě zastavil a musel nás poslouchat. Buďme jen nablízku jako vysoký strom – čím je to vyšší a samostatnější solitér, tím více Bouřkový mrak přitahuje, aby právě do něj udeřil.

Jinými slovy: Když Vám se daří a druhému ne, počítejte s tím, že z Vás může být hromosvod. Tedy předmět, který zbaví druhého přepětí, i když to nebude vůbec příjemné…

Zdá se snadné člověku v problémech vyprávět pozitivní slovíčka jako „Ono to nebude tak hrozné“, „Jdi na zdravý vzduch“ nebo „Udělej zásadní změnu“. Lidé, kteří nikdy nebyli v kůži Bouřkového mraku, nechápou, že k vyřešení nestačí dát naději a chladivý obklad na bolest. Ba dokonce pak si Bouřkové mraky mohou připadat ještě hůř – prázdně, neschopně, bezcenně.

Správný Hromosvod musí pochopit, že Bouřkové mraky někdy potřebují být samy. Vypořádat se s vnitřním trápením po svém – možná jejich způsob nebude zrovna tak cool, jak si představujeme, ale na tom nezáleží. Je životně důležité, aby byl JEJICH. A v tom je musíme podpořit.

Podpořit znamená dát tomu člověku najevo, že nám na něm záleží. A že nejsme jediní. A že všichni tito lidé stojí za to, aby ten člověk bojoval – i tehdy, když to chce vzdát; když žádnou podporu necítí.

Podpořit znamená oprášit staré dobré vzpomínky a promítnout je do přítomnosti. Společně dýchat. Společně být stateční.

Podpořit znamená ocenit každý, i nepatrný, pokrok – i kdyby ten jeden krok měl vážit tunu.

Podpořit znamená nalézat důvody i tam, kde jsme je ztratili.

Podpořit znamená být nablízku dnes a určitě i zítra.

Podpořit znamená nepřestat věřit v druhého.

Být schopen dlouhého tichého objetí, znovu a znovu.

Právě tak hromosvody postupně uzemní jakkoli silný výboj.

Nemám pro Vás, moji milí, vícero slov. Snad tohle postačí. Doporučuji si pročíst článek, na který odkazuji výše, protože je opravdu důležité si uvědomit, jak moc důležití jsou lidé, jež se stanou hromosvody.

S upřímnou láskou,

K