Přes překážky ke hvězdám

Když jsem před dvěma lety podávala přihlášku ke studiu Speciální pedagogiky, netušila jsem, jak moc  důležité to pro mě nakonec bude. Celý život se jen hledáme a doufáme, že se najdeme správně, a že nakonec budeme šťastní a spokojení. A tak jsem taky hledala. Odmalička mě něco táhlo ke vzdělávání – nejen sebe sama, ale i jiných. Musela být tedy řeč o učitelce. Avšak  postupem času s přibývajícím věkem, mi bylo neustále ze všech stran opakováno, že moje empatie a lidskost, sociální cítění je prostě něco, co každému vyrazí dech. Nevěřila jsem tomu.

Stalo se mnoho věcí. Od prodloužení si studia na gymnáziu o rok, až po studium na VŠ. A ačkoliv se to zprvu zdálo být špatné, nakonec musím usoudit, že všechno je „tam někde“ psáno a dáno. Osud je nám zkrátka neznámý a seznamujeme se s ním po částech. Nikdy nevíme, co bude dál, ale v tom je to krásné. Osud tomu chtěl a poznala jsem prvního člověka, který mě přivedl k tomu, že já a pomáhající profese byla jasná volba. Jenže – zajímalo mě to, ale neuměla jsem si představit, že psychicky budu zvládat lidi, kteří jsou mentálně, tělesně, zrakově, sluchově, či jakkoliv jinak postižení.  (Pravda, občas mám docela na mále se srovnáváním si jednotlivých myšlenek, ale můj život je teď tak moc bohatý, že nemá smysl se čímkoliv stresovat, protože i když se snažíme pomoct někomu, kdo si toho neváží a v závěru musíme žít s tím, že jsme mu nepomohli, není to naše chyba, nejsme bohové ani spása světa!)

Teď si ale neumím představit, že by se některé  věci nestaly. Máme opravdu každý napsaný svůj příběh, podle kterého běží náš život? Je zvláštní se nad tím zamyslet.

Najednou mám neskutečně mnoho možností, neskutečné množství praxe, neskutečně mnoho zážitků se znevýhodněnými lidmi. Pravda, je to práce náročná, na psychiku, na motivaci, protože pokud někdo dělá něco pro peníze, tady neuspěje. Dost mě udivuje, že něco takového jako je sociální práce a hromada dalších pomáhajících profesí je tak málo odměněno. Ale vem to čert. Mohli bychom se ptát i na to, proč z „pomoci druhým“ musí být profese a proč si lidé prostě nemohou pomáhat jen tak nezištně.

Jsem s tím, co dělám fakt spokojená. 

Ale to by asi bylo řešení do dalšího článku, tak třeba zas někdy.

Opět se omlouvám za své – nepříliš časté psaní. 

Dejte tomu čas. Brzy bude červen – červenec- srpen – září  (kdy bude prostě možnost oddechu a čas na pravidelnější psaní) !

K