Ztráta nadějí
Taky to znáte? Nic se vám nedaří. Všechno je špatně. Život vám hází klacky pod nohy, a i když se říká, že neštěstí ve hře je štěstí v lásce a naopak, vy nemáte ani jedno, tak kde se krucinál zase to štěstí courá? Život prostě není fér. Není a nikdy nebude, ale je potřeba naučit se ho brát takový, jaký je nám souzen. Někdo trpí víc, někdo míň, někdo má spoustu problémů, někdo žádné a takhle je to se vším. A je to jen o povaze a myšlenkách. Zas a znova, opět, pořád dokola. A pak už nemáte chuť ani přemýšlet o tom, jestli byste neměli zase čapnout štěstí za ruku a být jeho strůjcem. Nechcete, aby vaše –samozřejmě pozitivní- myšlenky, formovaly váš život, prostě je zahodíte a necháte si jen ty negativní, protože někdy je potřeba pročistit život špatnostma. Nemáte už ani chuť brát život takový, jaký je. Nemáte chuť přát, aby vám bylo přáno a nemáte ani chuť se usmát. Ani nikomu pomáhat, ani mít naděje a vize a cíle. Najednou jakoby se všechno zbořilo jako domeček z karet.
Za jediné dva dny se ve vašem životě změní tisíce věcí. Jeden přítel se zčásti vrátí, druhý odejde, třetí vás zklame, čtvrtý se zklame ve vás, pátý vás pošle do háje a šestý na vás nemá čas. A tak bysme mohli pokračovat. Ve hře se nedaří, v lásce se nedaří, naopak už to ani nejde a to známé přísloví „Neštěstí ve hře, štěstí v lásce“ najednou úplně ztrácí svou pointu. A je to tu, slunce zašlo, úsměvy se ztratily, síly došly. Dnes neposílám dobro dál. Nebásním ani nezpívám. Nepomáhám. Nepřeju. Nezajímám se. Potápím se do svého světa ničeho, zklamaně, smířeně, odhodlaná se ráno probudit do MOŽNÁ lepšího zítřka. Ale jen možná….
Stávkuju vážení. I optimisté a „Sluníčka“ někdy potřebují vypnout.
Třeba by mi někdo chtěl říct, že všechno vždy není tak černé, jak se zdá….