Přes překážky ke hvězdám

Trocha rozčarování z dneška, špetka krásných myšlenek a krapítek těch špatných. Dnešek je zvláštní. Opět mě naučil něčemu novému. Když vám totiž někdo řekne, že jste dokonalí, protože máte talent na x věcí, protože prostě umíte tohle a tamto, protože tomu dotyčnému připadáte prostě „dokonalí“ a „krásní“ a „bezchybní“ ne vždy vás to muže úplně potěšit. V takových situacích mnoho z nás totiž neví, jak zareagovat. Máte pocit, že je to špatně. Nikdo totiž nejsme dokonalý, ani bezchybný. Proto jsem musela o těchto slovech přemýšlet poměrně dlouho, než mi došlo, že přijímat komplimenty je vlastně přirozené, a že je to něco, co by nás mělo těšit a co by nám mělo dny zlepšovat, ne je posouvat na pomyslnou hranici, kdy si nejsme jistí, jestli něco není špatně. Tak si tedy připadáte krásní a dokonalí, aspoň pro ten jeden den. Pak se ale objeví někdo, kdo vám sice přímo neřekne, že stojíte za nic, nicméně vám to dá najevo tak silně, že okamžitě spadnete na hubu a právě tehdy zjišťujete, proč si celý život nepřipadáte „prostě sami sobě dokonalí“! A je vám jasné, že každý na vás nahlíží jinak. A i když něco myslíte sebevíc dobře, snažíte se pomoct, lidé si toho nikdy nebudou vážit. Dnešní svět je tak trochu naopak. Praví přátelé jsou vám blízko a můžete je poznat náhodou, během chvíle můžete zjistit, že ten někdo, koho sice znáte jen minimum času, může být vaším skvělým přítelem a ten někdo, o kom jste si mysleli, že zůstane vaším přítelem navždy udělá něco, co byste nikdy nečekali. A pak se sami na sebe zlobíte, že jste dali někomu možnost, aby vám do života zasáhl tak, že už ho z něj nelze vymazat. Jenže k něčemu to přece být muselo. Opět to zformovalo vaši osobnost. Tak máte na vybranou. Bud se zastavíte u slov, že jste milí, krásní, talentovaní, dokonalí a dáte jim přednost, ač to bude znít jakkoliv namyšleně, nebo budete setrvávat nad myšlenkou – proč nikdy nejsem dost dobrým! Je jen na vás co si vyberete. Jestli chcete znovu chybovat nebo jestli se posunete dál, protože víte, že na jedné straně nikdy dost dobří nebudete a na té druhé budete naopak dokonalí.

Cítíte se zvláštně. Víte, že něco je v nepořádku, protože znenadání ztrácíte svou pozitivní energii, která z vás sálala a ztrácíte se. Najednou nevíte proč se věci dějí tak, jak se dějí. Vzpomenete si, že všechno má svůj důvod, že život je působením přírodních zákonů. Přemýšlíte ale tedy poněkud víc – proč, nač a jak. Když dojdete k závěru, jste překvapeni. Ale nenecháte si přece vzít to, co je na vás nejlepší! V životě je jen pár chvil, kdy bychom měli na něco čekat. Většinou se tomu nevyhneme na autobusových a vlakových zastávkách, ve stanicích metra, ve frontách u pokladen, u lékaře, než přijdeme na řadu ke zkoušce a podobně. Jasně, v takových chvílích prostě není zbytí. Počkáte si. Každý to řeší jinak, někdo čte knihu, jiný poslouchá hudbu, ve frontách u pokladen většinou netrpělivě podupáváme nohou a přemýšlíme o tom, proč jsme si vybrali zrovna tu nejpomalejší prodavačku z celého obchodu – tak trochu Murphyho zákon ! U lékaře umíráme nudou, protože po každé odordinovaném pacientovi si lékař dává půlhodinovou pauzu i přesto, že čekárna je plná a na zkoušce jsme ještě tisíckrát nervóznější než v předchozích případech, protože jsme stále více a více nejistí a neklidní a vzpomínáme si na to, co všechno vlastně neumíme. Klasické čekání. Prostě život. Ale stále jsem se nedostala k jádru věci. Ti chytří již pochopili, že dnešní článek je o čekání. Ti méně bystří to snad pochopí v další části. A ti, kteří nechápou doteď, ti by měli přestat okamžitě číst, protože zřejmě požili omamné látky. Už jste někdy měli nějaká očekávání? Prostě a jednoduše, čekali jste někdy na něco, co by se podle vás prostě mělo nutně stát ? Na něco, co byste moc chtěli, v co doufáte, za co se div že nemodlíte, něco čemu neustále – někdy dokonce až hodně naivně věříte, něco co prostě formuje váš život do určitého tvaru. Určitě ano. Víte v hloubi duše, že čekat na tu určitou věc je jako čekat na déšť v období sucha – zbytečné a beznadějné! Tohle vaše očekávání způsobuje to, že nejste šťastní. Najednou se vám „hůř dýchá“ všechny barvy blednou, hudba utichá, z krásného smíchu upadá do ticha. Nečekejte, když máte pocit, že to za to nestojí! Když víte, že nic nebude jinak a když je vám jasné, že přesně díky tomuhle jednomu danému očekávání ztrácíte „své kouzlo osobnosti“! Přestaňte čekat a začněte si tvořit nový svět !

 Sobectví je přirozená vlastnost nás lidí. Každý jsme sobecký, někdo více, někdo méně, ale občas prostě všichni jedeme na stejné vlně. Někdy jdeme přes mrtvoly a sobeckosti neklademe odpor, prostě bouráme všechno a všechny svojí zarytou sobeckostí, která ale nikomu není ku prospěchu. Dost už bylo slova sobeckost v tomto jednom odstavci. Jak tomu zabránit? Uvědomit si, že to co děláme, je sobecké = základ všeho! Například, proč budeme sdělovat někomu nepodstatnou informaci a zatahovat ho do svých problémů, když víme, že to ničemu neprospěje a jen to věci zhorší? Na druhou stranu, proč by nám někdo takový – jako je náš přítel – nemohl sdělit takovou zásadní informaci – když je to přeci náš přítel, kamarád a my mu chceme pomoct. A tady vyvstává ta otázka, zda láska a přátelství jdou dohromady. Samozřejmě, když je tu láska, musí být propletena a opletena i přátelstvím. Ale když už tu láska není – resp. nemůže být, protože věci minulé a přítomné zkrátka nedokážou pominout a pokračovat ve věci budoucí, je tu pak hodně složitá otázka, zda je možné dál fungovat v módu přátelství i bez lásky.

Asi ano, za nějakou dobu, pokud v hlavě máte mozek a ne piliny. Pokud jste normální, racionálně uvažující člověk, tak určitě ano. A teď dospíváte k závěru. Sobecký čin, vykoupený sobeckým činem, když píšete tato slova do těchto stránek.  Není i tohle tak trochu sobecké? Není tak trochu sobecké žádat po někom, aby dělal přesně to, co chcete? I když by to bylo zrovna na místě a i když víte, že ten dotyčný sám nikdy nebude schopný jednat tak, jak by se v dané situaci a chvíli prostě nejvíc hodilo a mělo? Přátelství x láska x sobectví.  Tisíce let, věky věků, se ptáme na tu otázku: „Je možné milovat, mít rád a nebýt přitom sobecký? – To znamená, nedělat si nároky na toho, koho milujeme, máme rádi?“ Odpověď zní: Možné to je, ale ne úplně. Láska je obestřena odjakživa přátelstvím, důvěrou, věrností, pochopením, žárlivostí (kdo nežárlí, nemiluje) nároky a kompromisy (z obou stran). Přátelství zase láskou a tím vším, co k ní patří, ale bez nároků. A sobectví? Patří k lásce – pokud zrovna nejsme sobečtí vůči milovanému, ale naopak jsme sobečtí k okolí, když se o milovaného nechceme a nehodláme dělit. Jenže tak to prostě je a bude. Nikdo s tím nic nezmůžeme. Možná i proto sobectví kdy spatřilo světlo světa a my nedokážeme být jiní. Ale dejme si pozor, kdy už svým sobectvím zacházíme tak daleko, že ubližujeme těm nejdražším.

  Dnes jen krátce o přátelství. O tom, jak bychom si měli vážit pravých přátel. Lidí, kteří stojí při nás v každé špatné chvíli. Lidí, kteří se nikdy neztrácejí. Važme si jich, jsou důležití. Když totiž potkáte pravého přítele, je to přátelství od prvního momentu až do toho posledního... Nezáleží na tom, kolik je mezi tím těch momentů jiných, důležité je, že konec je vždycky stejný - nikdy se vzájemně úplně neztratíte. Přítel je člověk, který zná tvoji minulost, věří ve tvou budoucnost a má tě rád takového, jaký jsi dnes.""Přátelství je setkání mezi těmi, kteří se hledali, aniž by o tom věděli, protože jeden druhého potřebovali.""Přítel, to je někdo,kdo zná píseň v Tvém srdci a dokáže Ti ji zazpívat, když jsi Ty sám zapomněl slova.""Přátelé jsou andělé, kteří nám dávají křídla, když ta naše zapomněla, jak létat. Dík za to, že Vás mám přátelé.  Všem těm, kteří se mnou tráví více času, všem mým přátelům, kterým mohu kdykoliv dát vědět, že něco není v pořádku a jsou tu pro mě. Ten dar přítele -  někdo, kdo ví, kdy se ztrácíš a strachuješ se, je tu v dobrém i zlém, někdo s kým můžeš počítat, někdo koho zajímáš, kdo jde vedle tebe ať jdeš kamkoliv..

Velký dík věnovaný těmto lidem:
Simče z pytlíku, 
Jakubovi, který se rád svalí, 
proteinové Lucii, 
Barušce s Víťou, 
urejpanýmu Vojtěchovi, 
Nožimu, co je boží, 
Martinovi, který chytá Vojtěchovy móresy, 
Zamilované Tytynce, 
úžasné Odetce, 
Lukášovi bojujícímu s lexikologií na zadek padajícímu,
synátorovi Jana Vondráčka,
jednomu malému Jehňátku, 
brzy Korsičance Denise,
Michalce, co byla dneska psycho!
Páje, co zdrhá do Dubaje 
Pájovi, co mi leze po střeše

Verunce, co se narodila o pět dní dřív než já a od té doby je se mnou,

a na závěr Ondřejovi, který dělá jednu botu za druhou.

Zklamání přichází tehdy, věříme- li moc nějaké věci. Spoléháme-li na ni i přesto, že víme, že několikrát, opakovaně v našem životě jsme se spolehnout nemohli a pokaždé jsme byli zklamaní. A stejně máme tendenci stále dokola opakovat stejnou chybu, protože vstříc lásce jdeme i přes mrtvoly. Bože, jak sentimentální. Dnešní článek možná trochu svádí k pesimismu, ale je tvořen jen na pravdivých podkladech z vlastní zkušenosti, kdy docházíte k prozření postupně a nestačíte se divit, že i přesto se vrhnete po hlavě někam, kam vůbec nechcete. Nebo ne, že nechcete, spíš jste se zařekli, že už se nikam takhle vrhat nebudete.

A tak se podvolíte, zmírníte svojí rezignaci na určitou věc a začnete se chovat tak, jak byste neměli. A víte to, každý den žijete s pocitem, že děláte něco, co není správné. Nemáte dobré myšlenky, najednou se vše vrací do stejných kolejí jako před chvilkou „prozření“ a vy víte, že tohle není správný směr. Ale jak z toho ven co nejrychleji, než bude zase pozdě? Okamžitá reakce a okamžité jednání je asi jediným správným způsobem. Pokud totiž setrváte. Ublížíte sobě, okolí a dokonce i těm, u kterých byste na něco takového ani nepomysleli.

Vracíte se ke svojí duze. Sčítáte si její barvy, vidíte červenou, žlutou, zelenou, ale pár jich chybí. Tak hledáte, kde mohou být. Jedna je ukrytá v kytaře, druhá ve zpěvu, třetí ve psaní, čtvrtá ve fitness, pátá ve zdravé výživě, šestá ve speciální pedagogice a chuti naučit se pořádně znakovou řeč, sedmá v konzervatoři a ty zbylé další ve Vašich přátelích, na které prostě kašlat nehodláte už jen proto, že oni nikdy nekašlou na Vás.

Je přece krásné dostat „Vatikánský chléb štěstí“. Respektive, dostat  těsto, které celý týden někdo opečovával, pak rozdělil na čtyři díly, tři dal svým nejlepším přátelům nebo prostě lidem, na které si v tu chvíli vzpomněl, aby mohli pokračovat ve „štafetě štěstí“ a čtvrtý si nechal. Ale dal vám možnost pokračovat dál. Je to skvělý pocit a já jsem ho dnes mohla zažít!

Tento článek bych ale  ráda věnovala i jednomu z mých přátel. Není to jeden z těch, které znám dlouhá léta. Je to jeden z těch, které znám krátce, ale i přesto si toho člověka moc vážím. Vyslechne mě a byl mi oporou v nejhorších chvílích. Jeden z těch, který během pár měsíců poznal i mé špatné vlastnosti, ale který se na mě za to nezlobí. Obdivuhodné, že? Navíc o náhody v životě prostě není nouze. Poznali jsme se totiž v autobuse cestou do školy - nebo ze školy, to asi není důležité, ale seznámil nás můj nejlepší dlouholetý kamarád. Už tehdy mi mělo dojít, že když máte někoho hodně rádi a ten dotyčný má taky někoho rád – nemůže to být prostě špatný člověk! A Přátelství se meze nekladou. Někdy se chováme hloupě a pak nám dochází, že ale k nesprávným lidem. A stejně to děláme, to je vážně k nevíře.

A pak se právě proto vracíte zpět k tomu, k čemu jste došli při založení těchto stránek. K posílání své pozitivní energie, k tomu, že jste sluníčko, které prostě nezkazí žádnou srandu a k tomu, že je to prostě dar. K tomu, že chcete svět barevný a snový a prostě takový, jaký být má, aby život stál za to. To přesvědčení vám dává důvod pokračovat v určitých věcech a taky vám dává důvod se zamyslet nad tím, proč jste nepříjemní na nesprávné lidi. A proč na ty, kteří by si zasloužili vaše opovržení, vrháte jen stín dobra a dodáváte ještě jim pozitivní energii, když pro vás nikdy nic neudělali. Utřiďme si „přátelství kolem sebe“! Je to důležité pro další spokojené bytí!

 Po delší odmlce jsem zavítala do těchto stránek vepsat zase pár „moudrých“ výlevů, které považuji za důležité. A poslat Vám zase krapet těch pozitivních myšlenek, i když ne úplně všechny věci kolem nás jsou „bájo“, přesto se snažím udržet si „hladinku“ optimismu, abych mohla působit na své okolí stejným způsobem.

Je to tak dva dny zpět, co jsem zaslechla tato slova: „ Hodnota samoty tkví v tom, že nám dává možnost zjistit, kdo doopravdy jsme.“ Ne že bychom něco takového vyloženě chtěli slyšet, ale za zamyšlení to stojí ne? A když už zjistíme, kým doopravdy jsme, stane se něco neočekávaného a my se vracíme do vlastních stereotypů, ze kterých jsme nedávno utekli za pět minut dvanáct.  A to je špatně. Zahodit stereotypy, přejít minulost, ve které setrváváme, zaměřit se na přítomnost, která tvoří budoucnost, to je to správné. Po nějaké době zjišťujete, co všechno jste schopni pro druhé obětovat. Ale neobětujte věci, které zbožňujete. Nikdy!  Neopakujte stále stejné chyby. Snažte se nesetrvávat v tom, co bylo! Běžte prostě dál! A když už si v určitých chvílích vzpomenete na něco, co vám dříve nebylo úplně příjemné, snažte se v tom najít něco nového, na všem je přece něco pěkného. A pak, když překvapujete v některých chvílích sami sebe a dodáváte si odvahu, děláte stále jen věci, které máte rádi a které vám prostě a jednoduše přinášejí potěšení,jste tam, kde byste být měli, na správné cestě. Je potřeba si uvědomit, co nastane, vrátí-li se někdo nebo něco z vaší minulosti. Chcete do toho jít znova? Není to nemožné, ale je důležité vědět, jak přesně si takovou věc, takový zásah do života představujete. Proto se zastavte. Stůjte a přemýšlejte.

 „Až půjdeš přes most života, který Tě vede od dětství k dospělosti, nepospíchej. Podívej se na řeku života, která pod Tebou točí víry, postůj a nepospíchej, protože touto cestou jdeš naposledy!“

A zas a znova jsme u té myšlenky, že každá minuta a vteřina našeho života je neopakovatelná a jedinečná. Tak přemýšlíte, utřiďujete si myšlenky.

A pak najednou chcete skončit s tou hloupou hrou, prásknout za sebou dveřmi a dokázat všem, že jste prostě v každém případě „NĚKDO“! Je zvláštní jak se tato slova zdají „malinká“ oproti tomu, co opravdu znamenají. Hrajete svůj život a v krizích se o něj tvrdě rvete! Nejste jen uzamčená skříňka ukrývající city a pocity a svět vás zná! Ví, kdo jste a kdo být chcete! Ale nejdůležitější je, že to víte VY SAMI!

A když je u vás v duši „šedo“ vezměte si pastelky a namalujte si na kus papíru duhu dle vlastního nejlepšího uvážení a noste ji všude sebou, ať máte dny trochu barevnější!

Pěkný, slunný, deštivý, větrnný víkend všem! Nezapomínejte, že tohle všechno smět vidět a slyšet je vzácnost a ne všichni to štěstí mají ! 

http://uloz.to/live/xQWqhg7K/najednou-mp4 (mnou nazpívaná písnička k dnešnímu článku ke stažení zde.. )

 Už jste někdy zkusili být celý den pozitivní? Sami v sobě, ale také ke svému okolí? Říct v každém obchodě a na každém místě, odkud budete odcházet něco jako: " Nashledanou a mějte krásný den! " Jen tahle jediná věta dokáže vykouzlit úsměv snad každému, kdo zrovna neprožívá nějaký velký vnitřní třesk. A i když ten třesk prožívá, je to opravdu něco, co se nedá zlepšit či ovlivnit? 

Zkuste si takový malý experimentík. Prostě jeden den myslete na to, abyste dělali vše správně a byli za každé okolnosti klidní, optimističtí a sálala z vás pozitivní energie. Začít můžete třeba tím, že z domova vykročíte pravou nohou. Prostě si to zkuste pohlídat a když náhodou zapomenete, nenechte se vyvést z míry, že jste zapomněli vyrazit pravou nohou a proto, že váš den bude příšerný. Není to pravda !

Často se vyvádím z míry dost zvláštním způsobem. Každý máme asi zažitý takový zvláštní způsob toho, jak se hned poránu vyvést z míry a vsugerovat si špatný den. U mě je to proces líčení, konkrétně malování  řas. Jsem žena, ano, líčím si řasy.  No ale v čem to tkví? Pokaždé když se mi podaří řasy skvěle nalíčit a neupatlat si vše kolem, mám prostě takový ten pocit - jo dneska bude sakra dobrej den kámo! Našpulit rty alá kachna, vyprsit se, pohodit vlasy a říct si: yes! dneska je to tvůj den (pro zasmání psáno touhle formou). Pak jsou tu ale dny, kdy si začnu líčit řasy, když už mám oko skoro dokonale nalíčené, málem si ho vypíchnu řasenkou, což má za následek šílené slzení - což má další následek -  rozmazanou řasenku! A tak to smutně smeju a začínám odznova. Ještě docela dobrá varianta. Průměrnej den. A pak je tu poslední varianta. Řasenka všude, na nose, čele, tvářích, někdy i na triku, rukou a tak podobně. Na řasách samozřejmě také, ale slepená, odporná, naprosto nevyhovující. Krom toho ta spoušť všude kolem že jo. To bude teda ale den. Nejhorší v mým životě. 

Přitom je ale tak jednoduché se umýt a tenhle proces prostě vynechat s tím, že dneska vylezete z domu tak, jak vás příroda stvořila. Zvláště když nevypadáte jako chodící mrtvola a docela vám to sluší. Jen je to prostě asi nezvyk no. Ale není tohle lepší přístup než nestihout autobus a následně i něco velmi důležitého - třeba např. zkoušku - když se snažíte si dokonale nalíčit řasy ?

Dobře tenhle článek je tak trochu zvláštní a není v něm zrovna moc moudra. Ale zároveň i je, protože vám měl ukázat, že síla sugesce dokáže pěkně znepříjemnit dny. o Prostě proto, že když už ráno začnete s myšlenkou - to bude zas hloupej den - protože se vám prostě hned ráno připekl toust, slepily řasy nebo nemůžete najít klíče pět minut před odjezdem čehokoliv co vás má dopravit na místo určení, tak tím vlastně nic nevyřešíte. Naopak, bude to už jen horší, protože s každou nepovedenou událostí se bude vaše znechucení zvyšovat a vy jednoduše jeden den svého života prožijete sklíčení, zalezlí někde v koutě a budete se rouhat a klít. 

Ale proč? Je to přece zbytečné ne ? !