Přes překážky ke hvězdám

Dnes jsem čekala na autobus a byla mi fakt zima (no klendra jako blázen), protože se neskutečně ochladilo (a to sem narozená na ledovýho muže ty vogo)  a nepomohla mi ani moje nejteplejší bunda. Snažila jsem se zahřát a neustále si opakovala, že je mi teplo (zkoušela jsem na sobě sílu sugesce, která ač většinou v nesprávných situací zabírá, tady bohužel nezabrala). No nepomohlo to no. Obecně dost často čekám na autobus.  Skoro každý den. Dojíždím do školy i do práce, a tak se musím spoléhat na městskou hromadnou dopravu a jiné dopravní prostředky  – avšak mimo auta. Říkáte si – asi nemá řidičák, chudák holka. Ale já vás velmi ráda vyvedu z omylu. Řidičák mám, ale má to háček. Neřídím. Prostě se bojím. Spousta lidí se mě na úkor toho ptá, jestli mi to nepřijde nenormální a jestli bych radši, než autobusem nejezdila autem, ale já jim odpovídám, že ne. Hned to vysvětlím.

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela hlouběji, až dnes. Sedla jsem si opět úplně dozadu na pětku na druhou stranu od řidiče – takhle to dělávám a cítím to jako takový můj stereotyp. Dost často mě vyvádí z míry, když večerní cestu domů autobusem nemohu absolvovat na tomto místě (jsem blázen, ale klidně někoho z toho místa vytentočkuju ). Je to pro mě rituál číslo jedna. Ale tím zdaleka nekončím. Je zvláštní se zamyslet nad tím, na co se opravdu každý den těšíme nejvíc.  Nemyslím taková ta velká potěšení, kdy nás čeká něco, na co se už dlouho těšíme a nemůžeme dospat. Myslím potěšení, která nás provází každým dnem a možná si je ani neuvědomujeme.  

A jak tam sedím v tom autobuse, v teple, na svém oblíbeném místě, všímám si toho, že vyndavám tablet s hudbou, do uší si dávám sluchátka, zapínám naplno a nechávám se unášet svojí oblíbenou hudbou.  Hudbu poslouchám dle nálady. Poslouchám skoro všechno (no zas uplně tak všechno ne, ale nebudu tady vypisovat jedno po druhym, tak prostě všechno! ), takže v mém playlistu je široký výběr jak zahraničních, tak českých interpretů a hudebních stylů i žánrů (styly, žánry, hele sorry, já vim, že je to asi moc, ale když si přepneš do „Pár slov o mně“, tak pochopíš, že prostě český jazyk a literatura). A jak si tak poslouchám, najednou vidím , jak se po dálnici přibližujeme k odbočce, která směřuje do mého bydliště a přemýšlím, proč skoro 40 minutová cesta tak rychle utekla. Skoro se mi chce brečet. (Zas tolik ne, páč se těšim do postele.) A došla jsem k zajímavému zjištění – no fakt – čti dál.

KAŽDÝ potřebuje rituály. (Jo to je vono, chápu, že tě to teď hrozně nakrknulo, protože už to byl nadpis tohohle článku, ale chápej, je to důležitý zjištění!)

No a můj rituál je fakt dokonalej , no ni? V autobuse PRSTĚ odpočívám, čistím si hlavu od špatností, nemyslím na nic a je mi dobře.  Proto nechci řídit auto, nechci to usnadnit, protože večerní jízda autobusem domů se sluchátky v uších je pro mě každodenním rituálem.  Cítím se smutná, když o prázdniny a o volno nemůžu dodržet svůj oblíbený rituál. Jediné co bych si přála navíc je, aby do budoucna měly autobusy postele.

ĎÝK za přečtení, brzy se těšte na další článek (to vypadá jak – již brzy ve vašich kinech …)

K

Párkrát se mi stalo, že mě někdo zradil. Kamarádka, kamarád, přítel, přítelkyně, kdokoliv. Znáte to určitě taky. Někdy to čekáte, jindy zase vůbec a vždycky to bolí stejně. Čím jste starší, tím více se máte na pozoru a čekáte, až zase někdo udeří někam, kde to nečekáte. Jenomže…

Snížit se na úroveň někoho, kdo chce mít to nejlepší, být tím nejlepším a kdo vám díky tomuhle přístupu vlastně nesahá ani po kotníky, nemáte zapotřebí. A protože jste byli nějak vychováni  a k něčemu vedeni, je vám občas z dnešního světa smutno.  DĚKUJI  SVÝM RODIČŮM – hlavně mamince, BABIČCE, NEJBLIŽSÍM LIDEM Z MÉ RODINY za to, jak mě vychovali. Za to, že ze mě udělali člověka, který je slušný, ochotný pomáhat druhým, člověka, který se nenechá zaslepit penězi, záští, závistí a nenávistí – ač někdy pociťuji tyhle pocity, ač se někdy začnu chovat jako ne úplně dobrý člověk, dokážu se z nich rychle vymanit. Člověka, který nepotřebuje být nejlepší ze všech, který nepotřebuje nikomu nic dokazovat, člověka, který má své zásady, svou hodnotu a je takový, jaký být chce. Dali mi do vínku jít si za svým snem, i když to občas skřípalo, protože rodiče chtějí pro své děti to nejlepší a občas se nechají i zaslepit. Ukázali mi ale i to, jak se chovat nemám a tím mi pomohli stát se ještě lepší. A ačkoliv mám spoustu chyb a nedokonalostí, tak srdcem jsem to pořád já. A slabost? Tu svým nepřátelům nikdy neukážu, protože mám svou hrdost. Ani vy byste neměli! Maminka mi vždycky říkala: „Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj!“

Stále chceme být jen lepší než někdo a mít nejvíc, ale nikdy nechceme být nejlepší sami pro sebe.

A mě to nebaví. Přestalo mě to bavit ve chvílích, kdy jsem zjistila, že všichni ti, co se za něčím honí a předhánějí druhé a chtějí být ve všem nejlepší – jsou  sice nakonec lepší než ostatní, ale nejsou šťastní -nikdy. A žít jen z pocitu, že jsem lepší než ostatní? Ne díky.

Možná trochu netradičně začíná tento článek, ale je to téma, které je nám všem blízké. Ať už jste „rebel“ jako já nebo ten, kdo se snaží být ve všem nejlepší, mohlo by vám to něco dát.

Byly časy, kdy jsem potřebovala druhým dokazovat, co dokážu. Je to jen pár let zpátky. Všichni mě měli za velkou frajerku, které se všechno daří, která na co sáhne, to se změní ve „zlato“ a která nemá žádný problém, protože je úspěšná. Úspěšná možná, ale spokojená ne.

A tak jsem to přehodnotila. Skončila jsem s něčím, co jsem začala jen proto, abych ostatním dokázala svojí „dokonalost“ a „zářivost“, která – jak jsem si naivně myslela , byla jen spouštěčem něčeho, co mě v budoucí době mělo nepříjemně zaskočit. A ta chvíle je tu. Jsem sice zaskočená, ale ten někdo, kdo utkal můj osud, mě má rád, protože mi do cesty klade jen takové překážky, které z největší části vedou k uvědomění.

Po třech měsících usilovného přemýšlení nad jedním problémem jsem se rozhodla, že vám napíšu článek, který by konečně mohl uspokojit většinu lidí.

Není to moc dlouho, co přišel můj blízký člověk a jednou větou shodil bombu na náš společný svět. Byla to těžká rozdílnost názorů, co bylo tou bombou. Je to asi jako když šly prezidentské volby do finále a národ se dohadoval o tom, jestli volit Karla nebo Miloše. Jedni nosili placky s nápisem „Volím Karla“ , „Miloš mi prdel“ a podobně. Ostatní volili Miloše, takže placky taktně vynechali a prostě mlčeli. Alespoň tak mi to připadalo. Většina mých přátel na facebooku situaci vehementně řešila a nikdo nedokázal uznat to, že i druhá strana by v něčem mohla mít pravdu. Prostě když mám pravdu, mám jí, rozdílné názory nejsou brány v potaz, protože ten naproti nám je idiot a pravdu mám prostě já, tak a ne jinak. Ale jsou to právě rozdílné názory, které utváří jakousi „společenskou inteligenci“! Alespoň si to myslím. A takových hádek, které se řeší na sociálních sítích a rozdělují náš národ na dvě poloviny je hned několik desítek, možná i stovek – myslím těch proláklých. Jestli můžeme dát děcku pohlavek bebo ne, jestli rodit v nemocnici nebo doma, jestli je prezident vůl, nebo borec, proč nenosíš placku Je suis Charlie, jak můžeš mít rád Landu, Krause, brát, či nebrat uprchlíky?

Je to vždycky zrovna ten náš problém, který je považován za ten největší? Lidé za mnou chodí a prosí mě o radu. Je úsměvné, že zrovna mě, která mám samozřejmě moře svých (malicherných) problémů. Spoléhají na to, že moje práce a moje studium a má práce je něco jako spása světa. Že kdo dokáže porozumět  těm, kteří jsou v životě nějak znevýhodněni, dokáže porozumět i ostatním. Ne vždycky to tak je, ale většinou…

…Většinou se nad tím zamyslím a řeknu si, že kdyby lidé měli možnost zažít v praxi alespoň část toho, co jsem zažila já, tak by si svého života vážili víc. Toho kde jsou, jaké mají rodiny, přátelé, možnosti, jaké měli dětství, jak běží jejich život. Moje práce mi zkrátka dává možnost poznávat spoustu těch, kteří se nenarodili jako „děti“ štěstěny. A o to víc si vážím svého „bezproblémového“ života. Protože potom je každý problém jen malichernost a dřív nebo později na to přijdeme i sami. Tak nějak to obrní naší „výdrž“! A pak už nám nemusejí obyčejné věci připadat tak moc neřešitelné.

Ale abych se vrátila k jádru věci. Ne vždy je ten největší problém zrovna ten náš. Věci se dají řešit různými způsoby. Pro začátek se zkusme zamyslet nad tím, kolik lidí na světě má tentýž nebo alespoň podobný problém. Není to tak složité, když je nás na světě tolik. No a v případě, že nepomůže ani tohle, je dobré se zamyslet nad tím, proč to my sami považujeme za problém. Ať už velký, či malý. A když se ani tehdy nedobereme k cíli a nevyřešíme to, je na čase se někoho zeptat, jak to vidí. Většinou vám lidé moc nepomohou, protože vám řeknou, že hrotíte zbytečnosti, a že to teda není jako žádný problém, a že na světě je milion horších věcí – avšak pokud se u někoho z těchto lidí objeví takový problém, podobný, ba dokonce i stejný, bude to největší katastrofa světa. Aneb – každý vidíme ty svoje problémy jako ty největší ze všech. Ale…

Důležité je neklesat na mysli. Každý problém je řešitelný. Tohle není matika – tady nejsou příklady, které nemají řešení – fuj, to jsem fakt nesnášela, furt mi to tam nějak neštymovalo. Ale zase odbočuju. Neklesat na mysli. Všechno špatné je k něčemu dobré. No vážně !

A pokud je večer, je to ještě lepší. Na ten svůj problém se můžete vyspat – ráno je opravdu moudřejší večera – to, co vám večer připadalo jako konec světa, bude ráno jen nepříjemnost, která bude mít najednou tisícero řešení – super, že ?

A když nic, napište mi, fakt (myslenkykvetiny@seznam.cz)

Já jdu spát – potřebuju využít zrovna ten typ řešení problému „ráno moudřejší večera“

K

Není to tak dávno, co jsem se zamýšlela nad tím, kam chci v životě směřovat. Už dlouhou dobu se neustále točím kolem jediné myšlenky. Opravdu jsem člověk, který oplývá přemírou empatie? Občas přemýšlím sama nad sebou. Moji přátelé mě znají, ale někdy mám já sama ve své hlavě problém s tím, že si nejsem jistá, zda-li své přátele dostatečně poslouchám. Jestli nemluvím jen o sobě a o svých problémech. Někdy mám asi sklon to dělat. Ale v životě se máme pořád učit novým věcem ne? Všechno se dá zvládnout!

Bylo toho hodně, co mi už život přinesl do cesty. Vždycky jsem toužila po tom, abych měla jednou svoji rodinu a někoho, o koho se budu moct opřít v dobrém i zlém. Ne vždy jsem totiž tenhle model viděla kolem sebe, a tak jsem si samozřejmě neustále říkala, že to udělám všechno úplně jinak.

Všechno se zdá být správné a nakonec je vše špatně. Taky ten pocit znáte? Ale co, všechno špatné je přece k něčemu dobré!

A tak se vám plní vaše největší sny, o kterých jste snili a mysleli si, že nejsou možné, ale dá se na nich stavět, i když vše kolem je špatně?  A není to náhodou tak, že jste tolik šli za svými sny, až jste zbořili úplně všechno, co kolem vás bylo?

Kdepak! Sny se plní, ale musíme je správně formulovat, a pak se nestane, že bychom v cestě za svými sny nebyli šťastni! Jsou to přece naše sny! Pokud tedy jsou opravdu jen a jen NAŠE !

Příklad ? Dala jsem na své pocity. Bylo správné, že jsem skončila studium francouzštiny, které mi nedávalo vůbec nic a které mi naopak spíš bralo chuť se ten jazyk učit a mít z poloviny srdce Francouzky. Teď už mi zase všechno kolem francouzštiny připadá krásné. Nikdy to nebyl můj sen, byl to sen jiných lidí kolem mě. V tom bylo jádro pudla! A co víc? Konečně vím na 100%, že je důležitější pomáhat a dělat svět lepším, byť třeba jen malým zásahem do života jedince.

Sice to měla být spíš recese, ale proč to nepoužít i tady.

CHCI PÁCHAT DOBRO!

A protože se sny plní, tak budu mít v životě nejspíš možnost pomáhat druhým. Ať už jako speciální pedagog dětem a mladistvým nebo jako adiktolog všem těm, kteří se stali závislými a neumějí se s tím porvat sami.

A teď je čas na chvilku namyšlenosti –pogratulujte mi klidně i mailem, to se totiž smí a nebo mi záviďte vy všichni, co mi nepřejete hezké věci  a buďte hodně naštvaní. Jak už jsem předesílala výše – sny se plní – možná i proto jsem přijata na 1. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy , protože jsem šla za svým snem!

AU REVOIR

A k chybám, které děláme po cestě za svými sny? „Une fois c'est une erreur, deux fois c'est un choix.“

Proč se věci dějí? Proč je osud osudem a proč je život nefér? Proč jinému dá a druhému vezme? Proč je tolik otázek, které by měly být zodpovězeny a přece nikdy nebudou ? Proč nás život nutí se neustále nad něčím zamýšlet?

Celý den si pokládám tuhle otázku.

Někdy ale absolutně vůbec nevím, co si myslet. Třeba právě teď. Někomu život dal, jinému vzal, z dalšího si tropí vtípky, dalšího si nevšímá a ignoruje ho, někomu nadržuje, na dalšího je zas pes.

Kde je spravedlnost?

Co je opravdu důležité? Láska? Zdraví? Rodina? Kariéra? Peníze?

A proč jsou na světě lidé, kteří od druhých berou, ale nikdy jim nic nedávají? Proč si lidé myslí, že dobrý skutek a čin a dobrá myšlenka, či dobré srdce je samozřejmost a sami nic z toho nedělají, nevlastní a asi ani vlastnit a dělat nechtějí?

A co když od někoho očekáváme, že bude stát při nás a bude žádat i to, abychom my stáli při něm, máme pocit, že je všechno tak, jak má být, protože náš život je úplný. Ale ono to tak úplně nejde? Ne z obou stran? Pak nám dochází, že to třeba obdobně vnímáme opravdu jen my sami, a že ten život není tak zcela úplný, jak bychom si ho představovali.

A tak dál hledáme, spoléháme na to, že intuice, život, řízení osudu, náhoda nebo nějaká jiná vesmírná krávovina nás dovede tam, kam si přejeme. Přemýšlíme, jak být konečně spokojenými, pochopenými a neukřivděnými tvorečky na téhle malé pošetilé planetce.

A naskýtají se nám další a další situace, možnosti. A my se buď můžeme zařídit podle nich nebo setrvat nespokojeni a čekat na budoucnost, ve které se stejně vše vytřídí!  

Přátelé, lásky, rodinní příslušníci, myšlenky, osudy, životy. Vše se překlene do jakéhosi systému, který nám postupem přibývajících roků bude připadat stále malichernější a malichernější.

A já? Jsem pořád jako tehdy, když jsem tyhle stránky zakládala. Tudíž - opravdu spolehnout se můžeme jen sami na sebe. 

Když jsem před dvěma lety podávala přihlášku ke studiu Speciální pedagogiky, netušila jsem, jak moc  důležité to pro mě nakonec bude. Celý život se jen hledáme a doufáme, že se najdeme správně, a že nakonec budeme šťastní a spokojení. A tak jsem taky hledala. Odmalička mě něco táhlo ke vzdělávání – nejen sebe sama, ale i jiných. Musela být tedy řeč o učitelce. Avšak  postupem času s přibývajícím věkem, mi bylo neustále ze všech stran opakováno, že moje empatie a lidskost, sociální cítění je prostě něco, co každému vyrazí dech. Nevěřila jsem tomu.